Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5420/2015-82

-82

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miloše Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a)O. Ž., P., a b)J. M., P., zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o náhradu nákladů řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2015, č. j. -60, takto:

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 7. 2015, č. j. -60, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 54 982,40 Kč (výrok II.), a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 2 359,50 Kč (výrok III.). Podle odvolacího soudu předmětem řízení byl v dané věci nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků (veřejného prostranství) s tím, že tento případ nelze hodnotit jako běžnou agendu vyřizovanou žalovaným, pro kterou by se žalovaný nemohl nechat zastoupit advokátem. Důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení nemůže být ani sama skutečnost, že po podání žaloby došlo ke změně judikatury. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal v projednávané věci důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř, neboť nejen majetkové, sociální, osobní či jiné poměry žalobců, ale ani okolnosti sporu neodůvodňují užití tohoto výjimečného institutu. Náklady vynaložené žalovaným na právní zastoupení advokátem v této věci nemohou být proto z týchž důvodů posuzovány jako neúčelné.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení , popř. V této souvislosti poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , rozhodnutí ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. s odůvodněním, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Poukazovali též na rozhodnutí Městského soudu v Praze blíže uvedená v dovolání, v nichž bylo rozhodnuto odlišně než v dané věci s tím, že náklady nebyly přiznány. Odkazovali rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. . Namítali, že odvolací soud tak nerespektoval v daném případě ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která považuje zastoupení statutárních měst advokáty za náklady, které nejsou účelně vynaloženy a jako takové by neměly být přiznány. Navrhli proto změnit usnesení odvolacího soudu tak, že se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a rovněž ani náhrada nákladů dovolacího řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen ) jako soud dovolací ( ).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ), a ve lhůtě stanovené , přistoupil k posouzení jeho přípustnosti.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního již opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. ). Jinými slovy judikatura možnost přiznání práva na náhradu nákladů statutárnímu městu (státu) nevyloučila zcela, nýbrž ji omezila na případy, kdy je tohoto zastoupení prokazatelně třeba, a to např. proto, že jde o případ mimořádně složitý či mimo běžnou agendu, kterou statutární město (jeho právní oddělení) běžně či opakovaně vyřizuje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se totiž dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze rozumně očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. ), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat) coby účelně vynaložené a které nikoli.

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutečností známých mu z jeho úřední činnosti (množství obdobných sporů vedených vůči žalovanému městu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se nachází veřejné prostranství, a obdobnost právní argumentace používané v daných sporech), shledává projednávanou věc vymykající se běžné agendě statutárního města co do své složitosti a dovozuje z této skutečnosti účelnost nákladů vynaložených na zastoupení žalovaného hlavního města Praha advokátem, odchyluje se od výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, přičemž předestřenou otázku účelnosti advokátního zastoupení statutárních měst v civilním sporném řízení zjevně není nutno oproti stávající judikatuře posuzovat jinak. Ani odvolacím soudem zdůrazňovaná výše uplatněné pohledávky (680 220 Kč s příslušenstvím) není okolností, jež by byla způsobilá prokázat účelnost zastoupení žalovaného advokátem z důvodu právní složitosti či mimořádnosti projednávané věci. Za uvedené situace se tudíž požadavek žalovaného města na náhradu výloh spojených s jeho advokátním zastoupením v projednávané věci nejeví obhajitelným.

Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné doplnit, že judikaturní ustálenost v otázce náhrady nákladů statutárního města vyplývá i z celé řady rozhodnutí, v nichž byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení s totožným skutkovým základem, přičemž jde jak o rozhodnutí data staršího, tak i o rozhodnutí, která Nejvyšší soud vydal v době nedávné (viz např. usnesení z 10. 6. 2014, sp. zn. , citované výše, usnesení z 5. 1. 2016, sp. zn. ), a i proto neshledává Nejvyšší soud jediného důvodu se v dané věci od již ustáleného výkladu odchýlit.

Závěr odvolacího soudu, že v dané věci náklady vynaložené žalovaným na právní zastoupení advokátem nemohou být posuzovány jako neúčelné, je tudíž nesprávný.

S ohledem na výše uvedené dovolací soud usnesení odvolacího soudu bez jednání ( ) podle a , věty první, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího ( ve spojení s ).

O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (, věta druhá, ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. října 2017

Mgr. Miloš Pól

předseda senátu