Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
FB1E79A5DB23F777C12581FE004CC4C9.html
HTML · 15.97 KB
No categories available
28 Cdo 3108/2017
28 Cdo 3108/2017-233
U S N E S E N Í
B. R.
České republice – Státnímu pozemkovému úřadu
, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, IČO: 013 12 774, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37,
o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků
, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 195/2013 , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2017, č. j. 29 Co 439/2016 -214, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žalovaná
je povinna
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :(dle § 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. )
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. dubna 2016, č. j. 18 C 195/2013 -175, ve výroku pod bodem I, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku v k. ú. H. P. k uspokojení nároku žalobkyně jako oprávněné osoby na převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 11 odst. 2 , § 11a zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“), a ve výroku II o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (výrok I); změněn byl rozsudek ve výroku IV o náhradě nákladů vzniklých státu (výrok II) a bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř. o. s. ř. ).
I v nyní posuzované věci závěry odvolacího soudu (jde-li o relevantní právní otázku nastolenou dovoláním) korespondují ustálené judikatuře, podle níž při liknavém (popřípadě svévolném či diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. ) důvodnost žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalované [k tomu srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud – současně – reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, k níž došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb. , stejně tak jako na možnou námitku, zdali lze rozhodnutí soudu, jímž bude uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, ve vztahu k ostatním osobám oprávněným považovat za diskriminující (uzavíraje, že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva;
vigilantibus iura scripta sunt)
].
K otázce přímé uplatnitelnosti nároku oprávněnou osobou žalobou na převod konkrétního pozemku pak srovnej též nálezy Ústavního soudu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02 , a ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 .
Jestliže žalobkyně kritizuje rozhodnutí odvolacího soudu zejména prostřednictvím námitek zpochybňujících skutková zjištění odvolacího soudu (jejich správnost a úplnost) ústící v hodnotící závěr, že postup žalované při uspokojování nároku žalobkyně lze kvalifikovat přinejmenším jako liknavý, nelze takové (skutkové) argumentaci přiznat relevanci z hlediska přípustnosti dovolání. Že by nárok žalobkyně bylo možno uspokojit zákonem zásadně předpokládaným postupem (prostřednictvím veřejných nabídek žalované, jež měla by i z tohoto pohledu potřebné kvantitativní a kvalitativní parametry) se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává.
Nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu (co do řešení zde opětovně nastolených otázek důvodnosti žaloby na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků) je přitom v souladu i s dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně podobných věcech těchže účastnic (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3162/2012 , usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1867/2015 , usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2740/2015 , usnesení ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1754/2016 , a usnesení ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3002/2016 ) a Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl právě ve věci nyní posuzované od svých již dříve vyslovených závěrů odchýlit (tedy ani důvody k jinému posouzení dovolacím soudem již dříve vyřešených právních otázek, jsou-li závěry, jež Nejvyšší soud a Ústavní soud k takovému řešení vedly, stále aktuální i v situaci, kdy je stát v prodlení s uspokojením restitučních nároků řady dalších oprávněných osob).
Sluší se dodat, že řešení otázky způsobilosti žalobkyní nyní nárokovaného pozemku k uspokojení jejího restitučního nároku (zda jde o pozemek vhodný, v jehož převodu do vlastnictví oprávněné osoby žádná překážka nebrání), obdobně jako řešení otázek spojených s určením ceny nárokového pozemku či hodnoty neuspokojeného restitučního nároku žalobkyně (jeho zůstatku), dovoláním zpochybňovány nejsou a proto se jimi dovolací soud – jsa vázán mezemi dovolání (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. o. s. ř. ) – v nyní posuzované věci nezabýval ani při zkoumání přípustnosti dovolání.
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že rozsudek napadá „v celém rozsahu“), ve vztahu k těmto výrokům (jež tedy „napadá“ toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. – neuplatňuje a neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou mohla by být případně založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozhodnutí.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně (jež se prostřednictvím svého zástupce vyjádřila k dovolání) patří odměna advokáta zastupujícího žalobkyni v dovolacím řízení ve výši 1 500 Kč [§ 6 odst. 1 , § 7 bod 5 , § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ) ve výši 378 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu