Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4895/2016-204

28 Cdo 4895/2016-204

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Fyzikální ústav AV ČR, v.v.i., IČO: 68378271, se sídlem v Praze 8, Na Slovance 2, zastoupeného JUDr. Karlem Zuskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 3185/1c,proti žalovaným: 1) Suweco CZ, s.r.o., IČO: 25094769, se sídlem Kostelec u Křížků 156, zastoupené Mgr. Martinem Valo, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, a 2) Národní technická knihovna, IČO: 61387142, se sídlem v Praze 6, Technická 6, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení 188.883,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. -177, takto:Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. -177, se v části výroku II., jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. července 2015, č. j. -86, v tom znění, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 188.883,22 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím od 25. 9. 2013 do zaplacení, a ve výroku III. ruší; současně se ve výrocích I. a IV. ruší i rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. července 2015, č. j. -86, a věc se tomuto soudu v uvedeném rozsahu vrací k dalšímu řízení.O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. července 2015, č. j. -86, ve výroku III. změněn tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 8.969,47 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); prvostupňový rozsudek byl současně potvrzen jak ve výroku I. (ve znění, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci 188.883,22 Kč se specifikovanými úroky z prodlení), tak i ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o solidární zaplacení 188.883,22 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení rovněž druhým žalovaným (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); prvnímu žalovanému bylo dále uloženo, aby žalobci nahradil náklady prvostupňového řízení ve výši 60.822 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 32.447 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu); konečně odvolací soud zavázal žalobce, aby druhému žalovanému nahradil náklady prvostupňového řízení ve výši 35.689 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 10.149 Kč (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě písemné smlouvy o zajištění a zpřístupnění elektronických informačních zdrojů uzavřené účastníky řízení 27. 9. 2013 se žalobce, coby uživatel, zavázal uhradit ceny za zpřístupnění elektronických informačních zdrojů ve výši sjednané druhým žalovaným, jakožto příjemcem dotace, a to ve prospěch prvního žalovaného, jenž přijal závazek uhradit za ostatní účastníky celkovou cenu za zpřístupnění elektronických informačních zdrojů jednotlivým poskytovatelům licencí. Za rok 2014 se přitom žalobce takto zavázal zaplatit cenu 167.925 EUR. Aniž byl mezi smluvními stranami sjednán měnový kurz, podle kterého měla být předmětná platba v eurech přepočtena na české koruny, účtoval první žalovaný, vyhrazuje si právo doúčtovat cenový rozdíl v závislosti na vývoji měnového kurzu, žalobci zaplacení smluvní ceny nikoliv v eurech, nýbrž v českých korunách, a to částkou 4.533.942,60 Kč, jež byla uhrazena ještě před uzavřením smlouvy, a to již dne 25. 9. 2013. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v situaci, kdy smluvní strany nesjednaly způsob přepočtu smluvní ceny ujednané v eurech na české koruny, je třeba za využití ustanovení , o omezení plateb v hotovosti a o změně , o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ “), provedenou platbu přepočíst směnným kurzem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni uskutečnění platby. Poněvadž uvedený kurz ke dni provedení platby (25. 9. 2013) činil 25,875 Kč/EUR, odpovídá smluvené ceně 167.925 EUR částka 4.345.059,375 Kč. Zaplatil-li tedy žalobce prvnímu žalovanému na úhradu smluvené ceny dne 25. 9. 2013 částku 4.533.942,60 Kč, pak se první žalovaný dle závěrů odvolacího soudu v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi přijatou platbou a částkou odpovídající přepočtu ceny sjednané v eurech na české koruny směnným kurzem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby (tj. co do částky 188.883,22 Kč) na úkor žalobce bezdůvodně obohatil přijetím plnění bez právního důvodu. Žalobě proto v uvedeném rozsahu vyhověl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním první žalovaný. Dle obsahu dovolání brojil vůči té části výroku II. napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku v tom znění, že první žalovaný je povinen zaplatit žalobci 188.883,22 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky, zda lze smluvní závazek k plnění vyjádřený v cizí měně bez konsensu smluvních stran na způsobu jeho přepočítání na české koruny splnit úhradou v české měně a jaký měnový kurz je v takovém případě namístě použít. Poukazoval na okolnost, že , aplikovaný při řešení vznesené otázky odvolacím soudem, otázku kurzu, jenž má být použit při přepočítání smluvního závazku vyjádřeného v cizí měně na měnu českou, neřeší, když jeho cílem je toliko stanovení limitů pro povolené hotovostní platby, a to za účelem zabránění tzv. „praní špinavých peněz“. Uváděl, že směnný kurz devizového trhu vyhlašovaný Českou národní bankou slouží pouze vedení účetnictví, přičemž neodráží skutečné obchody s cizími měnami (cizí měnu nelze nakoupit za kurz vyhlašovaný Českou národní bankou), a proto jej nelze použít na posuzovaný přepočet ceny smluvené v eurech na české koruny. Namítal rovněž, že žalobce byl ve smyslu ustanovení , , účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), povinen nahradit prvnímu žalovanému veškeré náklady spojené s obstaráním potřebných licencí, včetně nákladů vzniklých v souvislosti se zaplacením licenčních poplatků poskytovatelům licencí v eurech. Z uvedeného dovolatel dovozoval, že pro přepočet měn měl být použit kurz platný v době úhrady licenčních poplatků prvním žalovaným, a nikoliv kurz platný v okamžiku poskytnutí plnění žalobcem. Zdůraznil rovněž, že platba částky 4.533.942,60 Kč žalobcem představuje toliko zálohu na smluvené plnění. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně změnil a žalobu o zaplacení 188.883,22 Kč s požadovanými úroky z prodlení zamítl, případně rozsudky soudů nižšího stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření zdůraznil, že úhradu dluhu v českých korunách nepožadoval ani se na ni s prvním žalovaným nedohodl a uskutečnil ji teprve poté, co první žalovaný uvedeným způsobem úhradu dluhu vyfakturoval. Poukazoval též na okolnost, že první žalovaný vystavil na úhradu ceny dne 25. 9. 2013 rovněž konečnou a nikoliv tedy jen zálohovou fakturu. Při absenci smluvního ujednání o způsobu přepočtu smluvní ceny ujednané v eurech na české koruny pak žalobce z ustanovení , obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obch. zák.“), a dovozoval nutnost použití středního devizového kurzu vyhlašovaného Českou národní bankou. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Zmatečnosti ( , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 ) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), se z obsahu spisu nepodávají.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Posuzovaný případ se řídí ustanoveními , , účinného do 31. 12. 2013 (obč. zák.), neboť bezdůvodné obohacení, jehož vydání se žalobce domáhá, mělo vzniknout ke dni 25. 9. 2013, kdy byla provedena přezkoumávaná platba v české měně (srov. a 3 , , účinného od 1. 1. 2014).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dovodil, že obsahem závazku dlužníka je povinnost splnit to, co bylo dohodnuto (v projednávané věci zaplatit smluvní cenu v eurech); s tím, že přijatý závazek může být změněn pouze dohodou (§ 516 odst. 1 obč. zák.);smlouvy je totiž třeba dodržovat (pacta sunt servanda) a smluvní strany jsou povinny smlouvu plnit, i když se plnění pro některou z nich stalo nevýhodným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. ). Respektování uvedené zásady je přitom součástí právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo jakožto definičních znaků právního státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/2008). Zásadu smluvní volnosti lze prolomit jen na základě výslovné zákonné úpravy či smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. ).

Případná dohoda o změně obsahu závazku přitom musí splňovat kritéria určitosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. Ta pak nejsou naplněna v případě, kdy se smluvní strany nedohodnou, v jakém rozsahu přijetím kvalitativně jiného plnění (úhrada dluhu v jiné než sjednané měně) smluvní závazek zaniká. Pouhé převzetí plnění v jiné než dojednané měně bez určitého ujednání o stanovení rozsahu, v němž tím závazek zaniká, či o způsobu přepočtu poskytnutého plnění na měnu, v níž měl být závazek splněn, totiž nemůže nahradit určitou (a tedy platnou) dohodu o změně obsahu závazku, přičemž neexistující projev vůle nelze nahradit ani úvahou opřenou o devizový kurs vyhlášený Českou národní bankou, nepřípustně nahrazující neexistující projev vůle smluvních stran (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. ).

Jestliže tedy žalobce bez výslovné dohody smluvních stran na úhradě závazku v jiné měně, než jakou stanoví smlouva (ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně ani z procesních přednesů stran se existence dohody účastníků řízení na tom, že by dluh měl být uhrazen v českých korunách, nepodává, když navíc po složení peněžité částky v českých korunách, sjednaly smluvní strany písemně smlouvu zakládající peněžitý závazek v eurech), a na rozsahu, v němž má být takto splněn jeho smluvní závazek uhradit prvnímu žalovanému dohodnutou cenu ve výši 167.925 EUR, či na měnovém kurzu sloužícím přepočtu zaplacených českých korun na eura, poukázal prvnímu žalovanému 4.533.942,60 Kč, pak (byť bylo plněno na základě prvním žalovaným vystavených faktur, ať již zálohové či konečné) smluvní závazek žalobce zaplatit prvnímu žalovanému smluvní cenu 167.925 EUR dosud řádně splněn nebyl. Vzhledem k tomu, že uvedené plnění v českých korunách bylo v souvislosti s následným uzavřením posuzované smlouvy poskytnuto již dne 25. 9. 2013, tj. před uzavřením smlouvy podepsané žalovanými až 27. 9. 2013, je na ně ve smyslu ustanovení § 498 obč. zák. za situace, kdy dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně nebylo dohodnuto něco jiného, třeba hledět jako na zálohu, a tudíž důvodnou platbu, kterou jest teprve v závislosti na smluvních projevech účastníků nutno vypořádat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005,sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. ).

Závěry odvolacího soudu, že se první žalovaný přijetím platby poukázané před uzavřením posuzované smlouvy v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi inkasovanou platbou v českých korunách a částkou odpovídající přepočtu ceny sjednané v eurech na české koruny směnným kurzem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby (tj. co do částky 188.883,22 Kč) na úkor žalobce bezdůvodně obohatil v důsledku plnění získaného bez právního důvodu, tudíž neobstojí. Se zřetelem k argumentaci odvolacího soudu, potažmo též žalobce, dlužno dodat, že na posuzovaný případ bez dalšího nedopadají ani ustanovení , jenž je normou veřejného práva stanovící sankce za realizaci hotovostních plateb převyšujících zákonem stanovené limity, ani ustanovení § a násl. obchodního zákoníku, vztahující se na obchodněprávní závazkové vztahy účastníků, z nichž alespoň jeden má sídlo, místo podnikání, popřípadě bydliště na území jiného státu než ostatní účastníci ( obch. zák.). Uvedená ustanovení obchodního zákoníku (srov. zejména § , 733 či 744 obch. zák.) ostatně v souladu s výše citovanou judikaturou, od níž není důvodu se odchylovat, rovněž odvíjí určení měny, v níž má být peněžní závazek splněn, právě od dohody smluvních stran.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud podle a 2 v rozsahu, v němž je přezkoumávané rozhodnutí napadeno podaným dovoláním, přistoupil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému nastíněným pochybením v právním posouzení, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soudy obou stupňů jsou v souladu s , částí věty první za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 10. 2017

Mgr. Petr Krauspředseda senátu