Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 NSCR 97/2015

XY

29 NSČR 97/2015-B-67

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci dlužnice A. M., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY, o osvobození dlužnice od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužnice zastoupené Mgr. Janem Klváčkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Tylova 1136/6, PSČ 779 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. února 2015, č. j. XY, 3 VSOL XY, takto:Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. února 2015, č. j. XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení ze dne 18. června 2014, č. j. KSOS 33 (13) INS XY, jímž Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl návrh dlužnice na osvobození od placení zbytku dluhů.

Soudy vyšly z toho, že:

1/ Insolvenční soud usnesením ze dne 8. prosince 2008, č. j. XY, povolil dlužnici oddlužení; usnesením ze dne 10. února 2009, č. j. KSOS 33 (13) INS XY, schválil oddlužení dlužnice plněním splátkového kalendáře po dobu od 1. března 2009 do 28. února 2014.

2/ Podle sdělení společnosti ZEPTER INTERNATIONALs. r. o. (dále jen „společnost Z“) ze dne 23. dubna 2013 dlužnice uzavřela po schválení oddlužení (dne 27. prosince 2009)kupní smlouvu č. 34135207, jejímž předmětem byla koupě zboží za dohodnutou kupní cenu ve výši 21 999 Kč, přičemž zaplatila pouze 3 720 Kč. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013, č. j. -146, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2014, č. j. -174, uložil dlužnici povinnost uhradit tomuto věřiteli částku 18 279 Kč s příslušenstvím.

3/ Ze zprávy insolvenčního správce ze dne 4. dubna 2014 vyplývá, že dlužnice uhradila po dobu trvání oddlužení nezajištěným věřitelům 164 955,50 Kč, což představuje 25,3% uspokojení věřitelů.

4/ Podáním ze dne 8. dubna 2014 navrhla dlužnice, aby jí bylo přiznáno osvobození od placení pohledávek ve smyslu , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ).

5/ Insolvenční soud usnesením ze dne 22. dubna 2014, č. j. XY, vzal na vědomí splnění oddlužení.

Na tomto základě odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužnici nelze přiznat osvobození od zbytku dluhů dle , neboť tím, že zhruba rok od schválení oddlužení zavinila vznik nového závazku, který nemohla splnit v době jeho splatnosti, porušila povinnost stanovenou v . Dlužnice navíc o vzniku tohoto závazku neinformovala insolvenčního správce ani insolvenční soud.

Odvolací soud ve shodě s insolvenčním soudem dále uzavřel, že dlužnice rovněž nesplnila povinnost vyplývající ze schváleného oddlužení, to je uhradit nezajištěným věřitelům 30 % jejich pohledávek. Námitku dlužnice, že k nesplnění uvedeného zákonného limitu došlo proto, že insolvenční správce řádně neplnil své povinnosti, měl odvolací soud za neopodstatněnou.

Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu , (dále též jen „ “), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky (zda neplnění podmínek ustanovení může být důvodem pro nepřiznání osvobození od placení pohledávek), jíž se Nejvyšší soud dosud nezabýval, odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Konkrétně dovolatelka namítá, že měl-li insolvenční soud za to, že dlužnici vznikl nový závazek po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti v důsledku jejího zaviněného jednání, měl postupovat podle a zabývat se tím, zda nastaly důvody pro zrušení oddlužení; za situace, kdy insolvenční soud vzal splnění oddlužení na vědomí, nemůže být tato skutečnost (vznik závazku vůči společnosti Zz předváděcí akce) důvodem pro nepřiznání osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení.

Dovolatelka míní, že soudy měly aplikovat , neboť dovolatelka nezavinila, že se věřitelům dostalo nižšího než 30% uspokojení jejich pohledávek, přičemž zároveň je zřejmé, že se věřitelům dostalo vyššího uspokojení, než kdyby byl její úpadek řešen konkursem.

Nejvyšší soud dovolání, jež nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle , uvedených v , odmítl podle a 2 jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že oproti mínění dovolatelky se Nejvyšší soud dovoláním předestřenou otázkou již zabýval, přičemž závěry, k nimž dospěl, jsou v souladu s právním posouzením věci odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí.

V důvodech usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), Nejvyšší soud při výkladu vysvětlil, že ačkoli dikce označeného ustanovení definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození (od zbytku dluhů), teleologickému výkladu příslušných ustanovení odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí ) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.

Tamtéž Nejvyšší soud uvedl, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka ( ) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení, nýbrž i při posouzení, zda má být oddlužení schváleno, ale i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů).

K R 83/2016 se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 27. dubna 2017, sen. zn. , v němž vysvětlil, že pokud jsou naplněny podmínky tohoto ustanovení ( ), je povinností insolvenčního soudu rozhodnout o zrušení oddlužení a prohlásit na majetek dlužníka konkurs, přičemž není podstatné, zda by v případě pokračování oddlužení nezajištění věřitelé dlužníka obdrželi alespoň 30 % zjištěných pohledávek. Podle lze rozhodnutí vydat, jen pokud insolvenční soud nevezme na vědomí splnění oddlužení.

Uvedené judikatorní závěry Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle , měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení [mezi ně nepochybně patří i povinnost nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl splnit v době jejich splatnosti ( )]. Jak Nejvyšší soud zdůraznil již v R 86/2013, dlužník je povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Tomu odpovídá povinnost insolvenčního soudu po dobu trvání oddlužení a následně i ve fázi, kdy rozhoduje o tom, zda dlužníku přizná osvobození od zbytku dluhů, zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni ( ).

Jinými slovy řečeno, dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál.

K námitce dlužnice, podle níž nezavinila, že se věřitelům dostalo nižšího než 30% uspokojení jejich pohledávek, zbývá dodat, že důvod, pro který v daném případě nemůže být aplikován , umožňující přiznat osvobození od placení zbytku dluhů i tehdy, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek (nebo nedosahuje-li nejnižší hodnotu plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli), spočívá již v tom, že i rozhodnutí podle je podmíněno zjištěním, že dlužník splnil řádně všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení (tedy i povinnost vyplývající z ).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2017Mgr. Milan P o l á š e kpředseda senátu