Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3634/2017-217

-217

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, identifikační číslo osoby 47114321, proti žalovanému J. K.,se sídlem v Praze 2, zastoupenému Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburku, Boleslavská třída 137/8, o zaplacení částky 1.477.908 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2017, č. j. -194, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu „částečně“ dosud nebyla vyřešena, respektive má být dovolacím soudem posouzena jinak. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

K dovolání žalovaného se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Žalovaný předkládá dovolacímu soudu k posouzení dvě otázky procesního práva, které podle žalovaného odvolací soud posoudil nesprávně.

1) „Lze za rozhodnutí ve věci samé, jehož vydání má za následek nesplnění podmínky pro vrácení soudního poplatku v intencích ust. , považovat i takové rozhodnutí, které bylo Ústavním soudem ČR označeno jako neústavní, resp. bylo vydané v řízení, v němž byla porušena ústavně zaručená práva a svobody účastníka, pročež bylo Ústavním soudem takové rozhodnutí zrušeno?“

2) „Je nalézací soud po zrušení meritorního rozhodnutí Ústavním soudem ČR povinen zrušit související rozhodnutí vydané podle , vrátit účastníku řízení soudní poplatek zaplacený na základě tohoto zrušeného usnesení v celém rozsahu a následně – v případě nového meritorního rozhodnutí – znovu posoudit úspěch ve věci a případně vydat nové rozhodnutí podle cit. zák.?“

Žádná z dovolatelem předložených otázek však přípustnost dovolání nezakládá.

Právní otázka aplikace ustanovení , o soudních poplatcích již byla dovolacím soudem řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. . V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vyslovil závěr, že jestliže soud schválí smír poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno, zaplacený soudní poplatek se nevrací ( ). Dále též uvedl, že institut vrácení soudních poplatků podle cit. zákona dopadá na situace, kdy dojde ke schválení smíru uzavřeného mezi účastníky soudem před tím, než soud ve věci poprvé meritorně rozhodne.

Odvolací soud správně svůj závěr o nedůvodnosti návrhu žalovaného na vrácení soudního poplatku odůvodnil s tím, že v souzené věci nenastala situace, kdy došlo k uzavření a schválení smíru před tím, než soud vydá meritorní rozhodnutí. Uvedl, že řízení sice skončilo smírem, ale až poté, kdy už bylo rozhodováno rozsudky soudu prvního stupně, odvolacího soudu a usnesením dovolacího soudu. Takový závěr je tedy zcela v souladu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.

Dovolatelem předkládaná právní otázka aplikace ustanovení § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích proto nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí neřešil odchylným způsobem od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a současně Nejvyšší soud v souzené věci neshledává důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak (od své předchozí rozhodovací praxe se odklonit). Na daném nic nemění ani skutečnost, že rozhodnutí soudu ve věci samé bylo zrušeno rozhodnutím Ústavního soudu.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá dovolatelem předkládaná otázka, neboť žalovaný dovolacímu soudu nepředesílá žádnou právní otázku, na které by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Odvolací soud své rozhodnutí založil na otázce aplikace ustanovení § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích s tím, že v projednávané věci vycházel ze situace, kdy byl soudem prvního stupně schválen smír poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci samé bylo zrušeno. Námitky dovolatele přitom směrují do jiného procesního rozhodnutí soudu prvního stupně. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. září 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu