Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 988/2017-610

27 Cdo 988/2017-610

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) O. Z., zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, PSČ 140 00, a b) M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, PSČ 170 34, identifikační číslo osoby 00007064, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem b) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. května 2013, č. j. -397, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. -475, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce b) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2016, č. j. -565, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. února 2016, č. j. -540, zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalobcem b) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. května 2013, č. j. -397, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. -475 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze k odvolání žalobce b) v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. rozhodnutí změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 600 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce b) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále též jen „ “).

Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož důvod zmatečnosti uvedený v není dán, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění usnesení ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. , ze dne 19. února 2015, sp. zn. , a ze dne 16. července 2015, sp. zn. , která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), podle které výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, než-li v rámci vedeného řízení - dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2000, pod číslem 33). Proti postupu soudce v řízení a věcné správnosti rozhodnutí lze účinně brojit v rámci opravných prostředků proti takovému rozhodnutí, nikoli prostřednictvím institutu podjatosti soudce.

V usnesení ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. , Ústavní soud uvedl, že ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své dosavadní rozhodovací praxi rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce, skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování, či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce. Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem pro lidská práva považuje za validní kriterium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.

Odvolací soud se shora popsanými kritérii řídil a náležitým způsobem odůvodnil, proč jednání soudců Mgr. Halky Hovorkové, JUDr. Jana Klášterky a JUDr. Marcely Kučerové podřadil pod hypotézu uvedenou v a proč toto jednání v objektivním smyslu nezpochybnilo nestrannost jejich soudcovského rozhodování.

Protestuje-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na porušení zásady dvouinstančnosti a že nelze zjistit, jaké důkazy odvolací soud provedl, jaké důkazy neprovedl a proč je neprovedl, ani jaká zjištění z těchto důkazů učinil, namítá tím existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. , ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. , ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. , ze dne 27. října 2010, sp. zn. , ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. , ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. , ze dne 20. července 2010, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. , a ze dne 23. února 2012, sp. zn. ). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( in fine ).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. září 2017

JUDr. Petr Š u k

předseda senátu