Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2085/2015

-226

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

L. B.

1) F. N.

a

2) J. N.

,

zastoupeným Mgr. Bc. Rudolfem Vinšem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, o odstranění stavby a o vzájemném návrhu na uvedení pozemku do původního stavu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2015, č. j. -199, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. ledna 2015, č. j. -199,

se

ve výroku I. bodě 2. a ve výrocích II. až IV.

ruší

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2014, č. j. -166, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně odstranit stavbu plotové zdi postavené na hranici mezi pozemky v obci K. V. a katastrálním území . (dále jen „plotová zeď“), a odstranit zatrubnění bezejmenného vodního toku, na pozemku v místě prostupu pod plotovou zdí v rourách na hranicích pozemků, v obci K. V. a k. ú. T., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro K. k., Katastrální pracoviště K. V., a provést zatrubnění téhož úseku v rourách (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost uvést pozemek v obci K. V. a k. ú. T. do původního stavu vyrovnáním terénní nerovnosti oproti pozemku 1 v obci K. V. a k. ú. T., navezením zeminy o objemové hmotnosti 1800 kg/m

3

do výšky 80 cm nad současnou výši terénu (do výšky původní základové spáry) pod úhlem 24 stupňů, a to do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalovaní na hranici pozemku odstranili původní plot poškozený padlým stromem rostoucím na pozemku žalobkyně, ze strojového pletiva na ocelových sloupcích a na jeho místě postavili plot z plotových tvarovek „Liapor“. K požadavku žalovaných jako objednatelů byl proveden výkop základů plotové zdi o hloubce 120–150 cm v trase oplocení namísto obvyklých základů v hloubce 60–80 cm, když je o hlubší základy požádala žalobkyně prostřednictvím svého manžela před stavbou plotové zdi. Plotová zeď zasahuje v několika místech částečně do pozemku žalobkyně, jedná se však podle znalce o přípustnou odchylku nemající vliv na údaje zapsané v katastru nemovitostí. Stavba plotu byla dokončena v roce 2010, v březnu 2012 došlo k odtěžení zeminy ze strany pozemku pod úroveň základové spáry plotu. Jednalo se o odtěžení zeminy – rostlého terénu, následně byl pozemek zarovnán a na něj byla navezena asfaltová drť a tím vytvořeno parkoviště. Žalovaní po dokončení stavby oplocení podali žádost o dodatečné povolení stavby oplocení, řízení však bylo zastaveno, neboť žalovaní nepředložili stavebnímu úřadu souhlasné vyjádření povodí O., s. p., se stavbou plotu, kupní smlouvu s vlastníkem pozemku a přepracovanou projektovou dokumentaci včetně statického posouzení plotové zdi. Ze statického posouzení stavby vyplynulo, že plotovou zeď nelze považovat za staticky stabilní a stavba není bezpečná pro účel užití.

Na základě uvedeného soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl, neboť o hlubší základy požádala žalované žalobkyně prostřednictvím manžela, tím se neprokázalo její tvrzení, že od ní žalovaní neměli souhlas se stavbou plotové zdi na hranici obou pozemků. Žalobkyně neměla připomínky k vytyčení hranic pozemků a nebylo prokázáno, že by plotová zeď byla zčásti umístěna na jejím pozemku, když podle znalce je zásah v některých místech v mezích přípustné odchylky. Naopak soud prvního stupně vyhověl vzájemné žalobě, když odtěžení zeminy z pozemku žalobkyně bylo prokázáno výpověďmi svědků, přičemž se jednalo o skutečnou zeminu, nikoliv o nějaký návoz. K otázce stability postavené plotové zdi se vyjádřil znalec, který uvedl, že stavba plotové zdi je stabilní, prošla 2 zimními cykly bez viditelných změn na její stavebně-technický stav včetně stability. Žalovaní požádali o dodatečné stavební povolení, neboť si nebyli jisti, zdali lze stavbu provést bez tohoto rozhodnutí. K důkazu byl předložen statický posudek, v jehož závěru je uvedeno, že ve stavu původní hloubky založení 1,3 m plotová zeď vyhovuje jak v ohledu vlastní mechanické odolnosti, tak i v ohledu dimenze základu. Odtěžením nadložní zeminy na pozemku došlo ke snížení hloubky založení, a tak nelze považovat posuzovanou zeď za staticky stabilní, a proto znalec doporučil obnovení nadloží základové spáry do původní úrovně se spádováním daným úhlem vnitřního tření nadloží s použitím patřičné zeminy; do té doby doporučil pozemek ve vzdálenosti bližší než 2,6 m od rubu zdi neužívat automobily. Soud vyšel z žalobního návrhu a přihlédl k tomu, že žalobkyně v květnu 2014 zaslala žalovaným návrh na mimosoudní dohodu s tím, že je ochotna na svůj pozemek v celé délce plotové zdi navést do výše 50 cm zeminu v případě, že žalovaní zpevní okraje postavené plotové zdi; dospěl tak k závěru o důvodnosti podaného návrhu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. -199, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba na určení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně odstranit krajní části plotové zdi v délce 2 m z každé strany (výrok I. bod 1), a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že zamítl vzájemný návrh žalovaných, kterým se domáhali uložení povinnosti žalobkyni uvést pozemek v obci K. V. a k. ú. T. do původního stavu vyrovnáním terénní nerovnosti oproti pozemku v obci K. V. a k. ú. T., navezením zeminy (výrok I. bod 2), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Odvolací soud se v odůvodnění ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, když soud prvního stupně provedl dostatek důkazů a správně ve smyslu odůvodnil, proč neprovedl další žalobkyní navržené důkazy. Ani podle odvolacího soudu tak není nezbytné provést revizní znalecký posudek či posudek o stanovení hloubky základů oplocení. Ve vztahu k právnímu posouzení odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval nikoliv , nýbrž , pro jehož aplikaci je nezbytná existence vážného ohrožení žalobkyně nebo jejího majetku. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením nároku žalobkyně. K odvolacím námitkám konstatoval, že v průběhu řízení byla dostatečně prokázána vědomost o tom, že žalovaní hodlají postavit novou plotovou zeď, že je požádala o provedení hlubších základů, že neměla výhrady proti vytyčení hranic pozemků účastníků a že nebylo ani prokázáno tvrzení, že by plotová zeď byla zčásti umístěna na jejím pozemku, jakož i tvrzení, že žalovaní věděli o odstranění dočasně umístěného materiálu na pozemku žalobkyně. Naopak bylo zjištěno, že žalobkyně až po dokončení stavby odtěžila zeminu ze strany pozemku po úroveň základové spáry plotu. Pro věc bezvýznamnou byla námitka ohledně nesouladu se stavebněprávními předpisy. K námitce o chybně zatrubněném bezejmenném potoku odvolací soud uvedl, že žalovaní „předělali“ potok na koryto o dostatečné kapacitě. Nebyl dán ani nárok podle . Ze statického posudku a jeho doplnění vyplývá, že skutečná hloubka založení plotové zdi je větší než původně uvažovaná a aktivní zemní tlak je eliminován mechanickými vlastnostmi zatěžující zeminy. Ve stavu zjištěných hloubek založení plotová zeď vyhovuje jak v ohledu vlastní mechanické odolnosti, tak i v ohledu dimenze základu. Znalec se tak odchýlil od svých původních závěrů, kde uvedl, že odtěžením zeminy na pozemku došlo ke snížení hloubky založení, a tak nelze považovat zeď za staticky stabilní. V závěrech původního posudku znalec doporučil do doby provedení této úpravy vyloučit přetížení osobními vozidly, tyto závěry však znalec v doplnění posudku nepotvrdil, dokonce uvedl, že netrvá na závěrech svého statického posudku, neboť se objevily nové okolnosti ohledně zaměření hloubky základů, kdy znalec vyšel z technické zprávy Ing. Tally. Zeď je totiž založena podstatně hlouběji, než svědek předpokládal, a proto je zeď na krajích ve stabilním stavu, když hloubka založení zdi by i po odkrytí zeminy na pozemku žalobkyně měla být asi 80 cm. Znalec toliko připustil, že k nestabilitě by mohlo dojít v místě průtoku potoka, kde by mohly být základy konstrukce stavby narušeny; to však v podstatě neovlivňuje stabilitu stavby jako celku. Ze závěru znaleckého posudku jiného znalce pak vyplývá, že ohledně zaměření zdi se jedná o odchylky v přípustných mezích bez vlivu na údaje evidované v katastru nemovitostí. Znalec uvedl, že je velmi vysoká pravděpodobnost, že stavba by byla možná i při neexistenci nadložní zeminy, když poukázal na to, že stavba prošla dvěma zimními cykly bez viditelných změn na její stavebně-technický stav a plot je nyní stabilní. Z těchto důvodů odvolací soud neshledal naplnění předpokladů pro zásah ze strany soudu podle . Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že stavba plotové zdi žalobkyni vážně neohrožuje, a proto není důvod k jejímu odstranění, pak ale logicky není důvod ani pro vyhovění vzájemnému návrhu žalovaných, neboť zde žádná škoda nehrozí, natož aby se jednalo o vážné ohrožení, jak vyžaduje .

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle , neboť odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že odvolací soud se v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování prováděné soudem prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaným žádná škoda nehrozí, natož že by se jednalo o vážné ohrožení; to je však v rozporu se zjištěními soudu prvního stupně, který přihlédl i k dalším skutečnostem, z nichž se podávala jiná skutková zjištění. Z nich vyplynulo, že odtěžením nadložní zeminy na pozemku došlo ke snížení hloubky založení, a tak nelze považovat posuzovanou zeď za stabilní. Rozhodnutí odvolacího soudu je značně zjednodušené, když z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaní jsou omezeni již jen omezením užívání příjezdové cesty či nemožnosti dosáhnout kladného vyřízení žádosti ve stavebním řízení. Odvolací soud přitom věc hodnotil skutkově jinak, aniž by opakoval alespoň jediný důkaz. Hodnocení skutkového stavu nadto je absolutně nedostatečně odůvodněné, když se vůbec nevypořádal se zásadní námitkou žalovaných vznesenou i v odvolacím řízení, že na pozemku žalovaných se za plotovou zdí nachází příjezdová cesta k rodinnému domu žalovaných, což uváděli i v odvolacím řízení. V této souvislosti namítají, že odvolací soud se v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. nevypořádal se všemi námitkami žalovaných. Pokládají rovněž otázku hmotného práva, zda je podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. vážným ohrožením výkonu práv vlastníka jednání, které zatím nemá negativní dopad na výkon práva jiného, avšak je dána značná pravděpodobnost, že v budoucnu bude v důsledku tohoto jednání výkon práva souseda vážně omezen nebo znemožněn. Rozsudek odvolacího soudu vůbec nezohledňuje omezení práva žalovaných užívat pozemek jízdou automobily ke svému domu a už vůbec se nezabývá následky, k nimž odtěžení zeminy povede, když již dnes má jednání žalobkyně citelný dopad do práv žalovaných. Pokud by odvolací soud zopakoval místní šetření, zjistil by, že pozemek slouží zejména jako přístupová cesta k domu žalovaných. Bude-li tak pozemek nadále užíván, pak to bude mít významný dopad na životnost a stabilitu stavby plotové zdi. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „ “), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. ).

Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Dovolatelé v první řadě odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu učinil změnu zjištěného skutkového stavu, neboť nijak nezopakoval dokazování.

Ačkoliv pochybení při zjišťování skutkového stavu jsou ve své podstatě vadou řízení, dovolatelé obsahově dovoláním vystihují obsah otázky procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

)]; dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolací soud předesílá, že v rámci své přezkumné činnosti ( ) není oprávněn přezkoumávat zjištěný skutkový stav, a proto svou přezkumnou činnost zaměřil toliko na otázku, zdali odvolací soud dospěl nepřípustně k jinému skutkovému stavu než soud prvního stupně či nikoliv.

Podle až 3 odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel.

Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. (dostupném na

http://nalus.usoud.cz

), uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů ( ) a jejich hodnocení ( ). Z uvedeného plyne

a contrario

závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle ). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. . Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti ( , ) a přímosti ( , , ) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval“ [rovněž např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. (oba dostupné na

http://nalus.usoud.cz)

].

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. (dostupného na

http://nalus.usoud.cz

), se pak podává: „Ústavní soud v dosavadní judikatuře zahrnul obdobné porušení jednoduchého práva pod rámec, jenž je z pohledu ústavněprávního chráněn y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Již v nálezu sp. zn. ze dne 29. 5. 2000 (N 79/18 SbNU 183) konstatoval následující: ‚Podle a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud z tohoto zákonného postupu vykročil, když výpověď svědka E. K. sám neprovedl, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými y a Úmluvy.‘ Není důvodu, aby Ústavní soud v této konkrétní souzené věci postupoval odlišně, byť jde o důkaz nikoli svědecký, ale o důkaz výslechem znalce, který nebyl proveden. Důkazní řízení znamená provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem může založit porušení y a Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti; dle ní dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.“

Obdobně se i z judikatury Nejvyššího soudu podává, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. (dostupný na

www.nsoud.cz

)]. V případě, že soud prvního stupně sice důkaz provedl, avšak při hodnocení důkazů ( ) jej pominul, žádná skutková zjištění z něho neučinil a ohledně zjišťované skutečnosti v rozporu s vyšel z ostatních provedených důkazů, je odvolacímu soudu zakázáno, aby takový důkaz považoval bez dalšího za zdroj pro svá skutková zjištění. Odvolací soud je podle povinen zopakovat soudem prvního stupně pominutý důkaz; způsobilým podkladem pro skutková zjištění odvolacího soudu může být jen takový důkaz, který odvolací soud provedl znovu stejným způsobem, jako by před soudem prvního stupně nebyl vůbec proveden [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. (dostupný na

www.nsoud.cz)

].

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že stavba plotu byla dokončena v roce 2010, v březnu 2012 došlo k odtěžení zeminy ze strany pozemku pod úroveň základové spáry plotu. Žalovaní podali žádost o dodatečné povolení stavby oplocení, toto řízení však bylo zastaveno, neboť žalovaní nepředložili stavebnímu úřadu souhlasné vyjádření povodí O., s. p., se stavbou plotu, kupní smlouvu s vlastníkem pozemku a přepracovanou projektovou dokumentaci včetně statického posouzení plotové zdi, když ze statického posouzení stavby vyplynulo, že plotovou zeď nelze považovat za staticky stabilní a stavba není bezpečná pro účel užití. V rámci právního posouzení soud prvního stupně uvedl, že k otázce stability postavené plotové zdi se vyjádřil znalec Ing. Lodr, který uvedl, že stavba plotové zdi je stabilní, prošla 2 zimními cykly bez viditelných změn na její stavebně-technický stav včetně stability. Žalovaní požádali o dodatečné stavební povolení, neboť si nebyli jisti, zdali lze stavbu provést bez tohoto rozhodnutí. K důkazu byl předložen statický posudek Ing. Josefa Plašila ze dne 21. 8. 2012, v jehož závěru je uvedeno, že ve stavu původní hloubky založení 1,3 m plotová zeď vyhovuje jak v ohledu vlastní mechanické odolnosti, tak i v ohledu dimenze základu. Odtěžením nadložní zeminy na pozemku došlo ke snížení hloubky založení, a tak nelze považovat plotovou zeď za staticky stabilní, a proto znalec doporučil obnovení nadloží základové spáry do původní úrovně se spádováním daným úhlem vnitřního tření nadloží s použitím patřičné zeminy, do té doby doporučil pozemek ve vzdálenosti bližší než 2,6 m od rubu zdi neužívat automobily. Soud prvního stupně vyšel z žalobního návrhu a přihlédl k tomu, že žalobkyně v květnu 2014 zaslala žalovaným návrh na mimosoudní dohodu s tím, že je ochotna na svůj pozemek v celé délce plotové zdi navést do výše 50 cm zeminu v případě, že žalovaní zpevní okraje postavené plotové zdi, dospěl tak k závěru o důvodnosti podaného návrhu.

Odvolací soud nijak nezopakoval ani nedoplnil dokazování s tím, že soud prvního stupně provedl dostatek důkazů a správně ve smyslu odůvodnil, proč další důkazy navržené žalobkyní neprovedl. Ani odvolací soud neměl za to, že by bylo nutné vypracovat revizní znalecký posudek a další znalecký posudek, kterým by byly provedeny sondy, jež měly stanovit hloubku základů sporného oplocení, jakož i další navržené důkazy. V rámci přezkumu právního posouzení odvolací soud uvedl, že ze statického posudku Ing. Josefa Plašila a jeho doplnění ze dne 3. 2. 2014 vyplývá, že skutečná hloubka založení plotové zdi je větší než původně uvažovaná a aktivní zemní tlak je eliminován mechanickými vlastnostmi zatěžující zeminy. Ve stavu zjištěných hloubek založení plotová zeď vyhovuje jak v ohledu vlastní mechanické odolnosti, tak i v ohledu dimenze základu. Znalec se tak odchýlil od svých původních závěrů ze dne 21. 8. 2012, kde uvedl, že odtěžením zeminy na pozemku došlo ke snížení hloubky založení, a tak nelze považovat zeď za staticky stabilní. V závěrech původního posudku znalec doporučil do doby provedení této úpravy vyloučit přetížení osobními vozidly, tyto závěry však znalec v doplnění posudku nepotvrdil, dokonce uvedl, že netrvá na závěrech svého statického posudku, neboť se objevily nové okolnosti ohledně zaměření hloubky základů, kdy znalec vyšel z technické zprávy Ing. Tally. Plotová zeď je totiž založena podstatně hlouběji, než svědek předpokládal, a proto je plotová zeď na krajích ve stabilním stavu, když hloubka založení plotové zdi by i po odkrytí zeminy na pozemku žalobkyně měla být asi 80 cm. Znalec toliko připustil, že k nestabilitě by mohlo dojít v místě průtoku potoka, kde by mohly být základy konstrukce stavby narušeny; to však v podstatě neovlivňuje stabilitu plotové zdi jako celku. Ze závěru znaleckého posudku jiného znalce pak vyplývá, že ohledně zaměření plotové zdi se jedná o odchylky v přípustných mezích bez vlivu na údaje evidované v katastru nemovitostí. Znalec uvedl, že je velmi vysoká pravděpodobnost, že stavba by byla možná i při neexistenci nadložní zeminy, když poukázal na to, že plotová zeď prošla dvěma zimními cykly bez viditelných změn na její stavebně-technický stav a je nyní stabilní. Z těchto důvodů odvolací soud zamítl jak žalobní návrh žalobkyně, tak i vzájemný návrh žalovaných, neboť podle něj zde žádná škoda nehrozí, natož aby se jednalo o vážné ohrožení.

Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že soud prvního stupně nejspíše dospěl k závěru o tom, že v současnosti stavba zdi není stabilní, a proto vzájemnému návrhu vyhověl. Naopak odvolací soud dospěl na základě znaleckých posudků k závěru, že stavba plotové zdi je stabilní, a proto vzájemný návrh žalovaných zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí, neboť odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému zjištění (ohledně stability stavby plotové zdi), aniž by přitom zopakoval či doplnil dokazování, obzvláště za situace, kdy vyšel z jiného znaleckého posudku než soud prvního stupně. Tato vada přitom mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci [srovnej Lavický, Petr. In: Lavický, P. a kol.

( až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář.

1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, str. 603, marg. č. 4 a str. 631, marg. č. 31.], a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto uplatněn právem ( ).

Žalovaní dále odvolacímu soudu vytýkají, že se nijak nevypořádal s jejich námitkou, že na jejich pozemku se za stavbou zdi nachází příjezdová cesta k jejich rodinnému domu, kterou využívají jak osobní automobily, při rekonstrukci rodinného domu i nákladní automobily a v případě potřeby by jej mohla využít vozidla zdravotnické záchranné služby či hasičského záchranného sboru.

Ačkoliv i nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelé obsahově dovoláním vystihují obsah otázky procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. (obě dostupná na

www.nsoud.cz

)]; dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 12 788 a 12 789 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. ). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. ). Přitom zákonem (v již zmíněném ) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na Ústavy“.

V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. (uveřejněném pod č. C 9 820 a 9 821 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“ [k těmto závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil souhrnně v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. (dostupném na

www.nsoud.cz)

].

Tyto závěry jsou plně uplatnitelné i pro posuzovaný případ. Odvolací soud tak byl povinen reflektovat nejen námitky žalobkyně, která podala odvolání, nýbrž i námitky žalovaných v jejich vyjádření, a to obzvláště za situace, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně vzájemného návrhu žalovaných na uvedení pozemku do původního stavu vyznívajícího původně ve prospěch žalovaných a nově v jejich neprospěch. Odvolací soud měl především adekvátně reagovat na námitku žalovaných ve vztahu k příjezdové cestě nacházející se za stavbou zdi, tedy buď měl ozřejmit, proč je tato otázka pro posouzení věci irelevantní, nebo se měl touto námitkou zabývat věcně. Pokud tak odvolací soud neučinil a nevypořádal se tak se všemi relevantními námitkami, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné, dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl proto uplatněn právem ( ).

V neposlední řadě dovolatelé namítají, že odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nesprávně neaplikoval § 127 odst. 1 obč. zák.

Dovolání je v této otázce přípustné a zároveň i důvodné, neboť odvolací soud posoudil skutkový stav podle nesprávné právní úpravy.

Podle , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Z judikatury dovolacího soudu se podává, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v , (dále též „o. z.“). Z uvedeného vyplývá, že se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. (uveřejněné pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz

)]. Obdobné závěry přitom platí i pro ochranu poskytovanou podle o. z., dříve , (dále též „obč. zák.“) – [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. (dostupné na

www.nsoud.cz)

].

V této souvislosti pak dovolací soud dodává, že úprava tzv. sousedských práv ( – 1023 o. z.) se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu řídí od 1. 1. 2014 právě [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. (uveřejněný pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. (uveřejněný pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

K vysvětleným závěrům co do posouzení právních poměrů upravených dříve v , resp. obč. zák., po 1. 1. 2014 již v režimu se Nejvyšší soud aktuálně přihlásil v rozsudku ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. .

Z uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud posuzoval věc podle § 417 odst. 2 obč. zák. a současně vyloučil aplikaci § 127 obč. zák., pochybil, neboť posoudil věc podle nesprávné právní úpravy; aplikována totiž měla být úprava obsažená v o. z., přičemž s ohledem na předmět řízení se nabízí především aplikace § 1018 o. z., který je speciálním případem prevence proti hrozící škodě podle § 2903 odst. 2 o. z. Takový postup přitom odpovídá i dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, která v případě střetu aplikace § 417 odst. 2 obč. zák. a § 127 obč. zák. preferovala aplikaci posledně zmiňovaného ustanovení [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 17, str. 644)]; tyto závěry lze přitom přiměřeně vztáhnout i na posuzovanou věc. Základní principy aplikace § 1018 pak Nejvyšší soud vysvětlil ve výše uvedeném rozsudku ze dne 31. ledna, sp. zn. , na jehož závěry v této souvislosti z důvodu procesní ekonomie dalšího řízení odkazuje.

V další fázi řízení se proto odvolací soud bude znovu zabývat vzájemným návrhem žalovaných na uvedení pozemku parc. č. 45 do původního stavu, přičemž v rámci skutkového stavu bude postupovat zákonem předpokládaným způsobem, tedy pokud se neztotožní se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, učiněné dokazování zopakuje či adekvátně doplní, načež učiní vlastní závěr o skutkovém stavu. V rámci právního posouzení odvolací soud bude postupovat již podle , , přičemž se vypořádá se všemi relevantními námitkami vznesenými jak stranou žalující, tak i stranou žalovanou.

Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán ( věta první, část věty za středníkem ve spojení s ).

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil podle věty první k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1

in fine

).

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. března 2017

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu