Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3442/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce Kraj Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, identifikační číslo osoby 70890749, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované GRIV s. r. o.,se sídlem v Českých Budějovicích – České Budějovice 2, U Výstaviště 486/15, identifikační číslo osoby 28083580, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, o uložení povinnosti předložit bankovní záruku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2017, č. j. -144, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , (dále jen „“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když „bere v úvahu to, co má nastat až po vyhlášení rozhodnutí, tedy případnou neexistenci bankovní záruky po 5. 1. 2020“. Dle jejího názoru neexistuje právní důvod k uložení povinnosti žalované. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. , ve kterém dovolací soud konstatoval, že v souladu s ustálenou soudní praxí je i výklad ustanovení , podle něhož je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Zásada uvedená v ustanovení znamená, že soud při rozhodování věci je povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly v době zahájení řízení (a k právním předpisům v té době platným), ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí (a k právním předpisům v době vyhlášení rozhodnutí platným), a že nesmí vzít v úvahu to, co má nastat až po vyhlášení rozhodnutí. Z hlediska zjišťování skutkového stavu věci soud vychází z ustanovení tehdy, jestliže skutečnosti, které tu jsou v době vyhlášení rozsudku, jsou podle hmotného práva pro rozhodnutí významné.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, uvedl-li, že pokud bylo ve smlouvě ujednáno v bodu 12.4, že bankovní záruku dle bodu 12.3 předloží zhotovitel nejpozději při předání a převzetí díla, pak za stavu, kdy dílo bylo předáno 15. 12. 2014, požadavek na předložení řádné bankovní záruky není předčasný. Uvedený závěr odvolacího soudu tak není v rozporu s dovolatelkou namítanou judikaturou a výše uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.

Dovolatelka dále spatřuje přípustnost dovolání v tom, že čl. 9.2 smlouvy o dílo vyložil odvolací soud nesprávně, když zároveň nesprávně a nedostatečně zhodnotil vůli stran. V této souvislosti namítá, že čl. 9.2 smlouvy jednoznačně rozlišuje samostatně stavební dílo a izolace a že trvání bankovní záruky bylo mezi stranami výslovně navázáno na trvání záruky na dílo a nikoliv na trvání záruky za izolace. Tvrdí, že žalobce si byl vědom toho, že smluvní strany sjednaly bankovní záruku na trvání záruky na dílo, a nikoliv na trvání záruky za izolace. Kdyby si předmětné ustanovení žalobce takto nevykládal, neměl by vůbec zapotřebí předkládat žalované návrh dodatku ke smlouvě o dílo č. 6, jehož předmětem je úprava požadavků pro předložení bankovní záruky pro řádné zajištění závazků zhotovitele plynoucích z odpovědnosti za vady díla.

Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v a 3 , (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§ 266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§ 266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§ 266 odst. 3 obch. zák.).

V rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním platnosti ujednání o smluvní pokutě vyložil, že „ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. ).“

Odvolací soud dovodil, že žalovaná nesprávně interpretuje čl. 9.2 smlouvy tak, že rozlišuje „samostatně stavební dílo a izolace“. Dle odvolacího soudu je jednoznačné, že celé dílo, jak bylo definováno v článku 2 – Předmět smlouvy, lze členit na stavební část a izolace, když v opačném případě by se muselo vycházet ze závěru, že izolace nebyly vůbec předmětem smlouvy o dílo. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že „pokud pak bankovní záruka byla výslovně sjednána k zajištění závazků zhotovitele plynoucích z odpovědnosti ,za vady díla‘, pak je nanejvýš patrné, že i předmětná bankovní záruka musí zajišťovat nároky případně vzniklé z odpovědnosti za vady na veškerých dílčích součástech díla, tedy i na izolacích, a musí trvat i po záruční dobu na izolace“, pak odvolací soud při výkladu předmětného smluvního ujednání nevybočil ze zásad výkladu obsahu právních úkonů nastavených výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ani v tomto směru tak není dovolání žalované přípustné. Odvolací soud nadto zcela správně dovodil, že okolnost, že žalobce následně vyhotovil návrh dodatku ke smlouvě o dílo č. 6, podle kterého byl ochoten akceptovat předání bankovní záruky ve výši stanovené smlouvou o dílo na dobu pět let s tím, že před vypršením platnosti této záruky bude předložena nová bankovní záruka ve stejné výši opět na dobu trvání pět let, nemůže bez dalšího potvrzovat, že si žalobce byl vědom toho, že záruka je vázána „jen“ na zajištění závazků z odpovědnosti za vady díla, nikoliv za závazky z odpovědnosti za vady izolací. I tento jeho závěr je v souladu s výše citovanou judikaturou.

Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení žalované o případné nejednoznačnosti předmětného ustanovení .2 smlouvy o dílo a v souvislosti s tím odkaz dovolatelky na ustanovení věta druhá , o veřejných zakázkách, dle kterého za správnost a úplnost zadávacích podmínek odpovídá zadavatel. Dovolatelka argumentuje tím, že případnou nejednoznačnost nelze vykládat k její tíži. Odvolací soud ani v této otázce nevybočil z limitů výkladů projevů vůle a neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů k výkladu obch. zák., nepřisvědčil-li žalované v tom, že by ujednání v .2 smlouvy bylo nejednoznačné a tím nejasné, s tím, že důsledky takové nejednoznačnosti by se měly klást k tíži žalobce. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. -268, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že „pojmům užitým v zadávací dokumentaci na veřejnou zakázku ( , o veřejných zakázkách) je zpravidla třeba přisuzovat jejich obecně přijímaný význam, nejsou-li ze seznatelných důvodů použity ve specifickém významovém smyslu nebo nejsou-li v zadávací dokumentaci konkrétně definovány“, je proto nepřiléhavý.

Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že jakkoliv se dovolatelka snaží zvrátit výše uvedené závěry odvolacího soudu poukazem i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu související s otázkou výkladu projevu vůle (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. , či jeho rozsudek ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. ), Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí).

Dovolatelka dále namítá, že - za situace, kdy nabídku k veřejné zakázce podalo konsorcium žalované a společnosti HASTRA s. r. o., a smlouvu uzavřela pouze žalovaná - z celého obsahu právního úkonu (smlouvy) nelze jeho výkladem zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy, a tedy, že „samotná smlouva o dílo může být považována za neplatnou“. Dovolatelka na podporu své argumentace odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. a ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. .

Nejvyšší soud neshledává ani v této otázce dovolání přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od dovolatelkou označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zmiňovaná rozhodnutí řeší něco jiného, než na čem odvolací soud založil své rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

V rozhodnutí ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. , se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda vadné či mylné označení účastníka smlouvy jako hmotněprávního úkonu působí automaticky její absolutní neplatnost. Nejvyšší soud s odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i ve svém rozhodnutí ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , kdy navíc dodal, že o absolutně neplatné smlouvě by se zřetelem k tomu bylo možné hovořit, jen bylo-li by označení účastníka natolik neurčité či nesrozumitelné, že pochybnosti o tom, kdo jím je, nebylo možno odstranit ani výkladem právního úkonu.

Rozhodnutí odvolacího soudu s namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu není v rozporu. Odvolací soud založil své rozhodnutí na zjištění, že bylo prokázáno, že již pro účely zadávacího řízení uzavřela žalovaná se společností HASTRA s. r. o. smlouvu o sdružení, a to za účelem podání společné nabídky na provedení předmětné stavby, když podle této smlouvy byla jako vedoucí účastník sdružení označena právě žalovaná. Podle písemné plné moci z 31. 1. 2013 udělila společnost HASTRA s. r. o. jako účastník sdružení žalované jakožto vedoucímu účastníku sdružení plnou moc k právním úkonům za společnost HASTRA s. r. o., a to nejen pro zastupování v zadávacím řízení, ale rovněž ke všem právním úkonům, kterými bude zavazovat zmocnitele v souvislosti s realizací díla, které je předmětem veřejné zakázky zadávacího řízení vyhlášeného žalobcem. Odvolací soud uzavřel, že není třeba trvat na podpisu druhého účastníka sdružení, tedy společnosti HASTRA s. r. o., protože smlouvu o dílo podepsaly osoby oprávněné jednat za žalovanou.

Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. .

V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „ustanovení § 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu“.

Dovolatelka je toho názoru, že povinnost uvedená v bodě I. výroku rozsudku soudu prvního stupně je nejasná, když termín „předložit“ připouští více výkladů, že tento výrok povinnost žalované nikterak nespojuje s konkrétní smlouvou o dílo a že smlouva obsahovala jednoznačný termín „předá“.

Dovodil-li odvolací soud, který vzal i právní závěry soudu prvního stupně za správné, že v dané věci šlo o žalobu na plnění, kdy se žalobce domáhal plnění povinnosti žalovanou, k němuž se zavázala ve smlouvě o dílo ze dne 9. 4. 2013, když vlastní požadavek žalobce byl v petitu návrhu formulován v souladu s tím, na jakém ujednání se účastníci shodli ve zmíněné smlouvě o dílo, když i tato byla v petitu žaloby nezaměnitelně označena, a že rovněž není důvodu pochybovat o významu slova předložit, neodchýlil se od výše citované judikatury Nejvyššího soudu a přípustnost dovolání tak založena není.

Namítá-li konečně dovolatelka, že nedošlo k výslechu ani jednoho z účastníků, uplatňuje námitku, která však není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení vyvolat nemůže.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. srpna 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu