Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5828/2016

30 Cdo 5828/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. V. J., zastoupeného Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 160 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016, č. j. -136, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení (výrok II) jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení (stíhání) vedeného před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. , které bylo zastaveno podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (1/2013 Sb.).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII ), dále jen „ “

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v daném případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. ). S ohledem na výše uvedené tak přípustnost dovolání podle nemůže založit pouhý nesouhlas žalobce s posouzením formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním.

Námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 není s ohledem na individuální okolnosti dostatečným zadostiučiněním nemajetkové újmy, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž po posouzení věci uzavřel, že zastavení trestního stíhání v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, udělené právě kvůli jeho nepřiměřené délce, je i se zřetelem ke konstatování porušení práva žalovanou v rámci předběžného projednání nároku plně dostačující kompenzací jeho dlouhotrvajícího trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. ). Nejvyšší soud přitom ani po zvážení argumentů dovolatele nemá důvod uvedenou právní otázku posoudit jinak.

Námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání nelze považovat za dostačující zadostiučinění, a to již s ohledem na skutečnost, že i pouhé rozhodování o tom, zda se trestní stíhání zastaví z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 nebo z důvodu promlčení, trvalo téměř 3 roky, přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. 11. 2004 a pravomocně skončilo dne 27. 10. 2015, žalobce však požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu pouze za období od 8. 11. 2004 do 8. 11. 2013, přičemž za poslední cca 2 roky trvání trestního řízení žalobce zadostiučinění nepožaduje. Okolnost, která má podle mínění žalobce odůvodnit přiznání zadostiučinění v penězích tak nespadá v převážném rozsahu pod rozhodné období, za které žalobce požaduje zadostiučinění. Nelze k ní tudíž přihlížet.

Napadené rozhodnutí nezávisí ani na vyřešení námitky, že po žalobci nelze požadovat, aby trval na pokračování v nepřiměřeně dlouhém trestním řízení, a to jen proto, aby se vyhnul argumentaci, že bez výhrad přijal zastavení trestního stíhání a akceptoval tak odčinění újmy. Při posuzování vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je totiž výsledek tohoto řízení nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ). Závěr o žalobcově újmě tedy musí být stejný bez ohledu na to, zda by byl v trestním řízení shledán vinným nebo nevinným (srov. taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. ). Tato námitka proto rovněž přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti ( ) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 30. srpna 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu