Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2832/2015

28 Cdo 2832/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Manhattan Development s.r.o., IČ 28227948, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, zastoupeného Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1070/19, proti žalovanému Krijcos CS, a.s., IČ 49824210, se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409, zastoupenému Mgr. Ivo Kroužkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1599/17, o náhradu nákladů řízení,vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, č. j. -336, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je

povinen zaplatit

žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 245 Kč k rukám Mgr. Pavla Marka, advokáta v Praze 1, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 27. 9. 2013, č. j. -283, zamítl žalobu na zaplacení částky 138 992 Kč s příslušenstvím (výrok I), zavázal žalobce k povinnosti zaplatit žalovanému částku 779 654 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalovanému povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu Praha-západ soudní poplatek ve výši 68 860 Kč (výrok III) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Žalobce uplatňoval nárok na neuhrazené nájemné z nájemní smlouvy uzavřené účastníky, žalovaný vznesl vzájemný návrh ve výši 1 721 454 Kč, s poukazem na absolutní neplatností nájemní smlouvy podle § 126 stavebního zákona; nebytové prostory byly kolaudovány jako supermarket potravin. Nájemní smlouva počítala s provozem herny a sportbaru, a proto byla shledána neplatnou podle § 39 obč. zák., pro rozpor užívání nebytových prostor s kolaudačním rozhodnutím. Žalobci vzniklo bezdůvodné obohacení představující rozdíl mezi částkami uhrazenými žalovaným a částkou obvyklého nájemného, které bylo znaleckým posudkem stanoveno na částku 55 400 Kč měsíčně. Vzhledem k době užívání prostor měl žalovaný uhradit žalobci celkem částku 941 800 Kč, soud proto vyhověl vzájemné žalobě co do částky 779 654 Kč s příslušenstvím. Nárok žalobce na doplacení nájemného nebyl důvodný. Výrok III byl dán , o soudních poplatcích ve spojení s položkou 2 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ve spojení s , protože úspěch účastníků byl přibližně stejný.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. -336, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 772 267 s příslušenstvím a co do částky 7 387 Kč s příslušenstvím zamítl vzájemnou žalobu žalovaného (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV). Po doplněném dokazování rovněž vycházel ze znaleckého posudku Ing. Doležala, ovšem dobu, za kterou vzniklo bezdůvodné obohacení, stanovil od 1. 6. 2007 do 4. 11. 2008, a žalovanému přiznal o 7 387 Kč s příslušenstvím méně. Odvolací soud potvrdil napadené rozhodnutí i ve výroku týkajícím se nákladů řízení, kdy soud prvního stupně správně aplikoval ve spojení s Argumentace žalovaného ohledně aplikace neobstojí, neboť nelze uzavřít, že žalovaný nemohl znát výši bezdůvodného obohacení bez znaleckého posudku. Výše obvyklého nájemného při užívání baru a herny je odlišná od výše nájemného samoobsluhy, navíc výši tohoto nájemného mohl žalovaný alespoň orientačně zjistit dotazy na realitní kanceláře případně z internetu.

Žalovaný podal dovolání proti výroku II v části, kterou odvolací soud potvrdil výroky III a IV rozsudku soudu prvního stupně, a to pro nesprávné právní posouzení nároku na náhradu nákladů řízení; odvolací soud měl v odvolacím řízení aplikovat namísto Žalovaný ve vzájemném návrhu tvrdil neplatnost nájemní smlouvy a domáhal se vydání bezdůvodného obohacení v celé částce 1 721 454 Kč, kterou v minulosti žalobci uhradil; při podání vzájemného návrhu nemohl znát přesnou výši bezdůvodného obohacení žalobce. K jejímu zjištění navrhl zpracování znaleckého posudku, který respektoval, ve zjištěném rozdílu vzal svůj vzájemný návrh zpět, a proto nelze procesní úspěch striktně poměřovat s ohledem na původně formulovaný návrh, ale je třeba jej poměřovat s návrhem, o kterém rozhodl soud. Zjištění výše bezdůvodného obohacení je složitá odborná otázku, přičemž zdroje jako realitní kanceláře a internet nejsou relevantním podkladem a řídil-li by se jimi, mohl by svůj nárok podhodnotit, čímž by mu vznikla škoda na majetku. Ustanovení dopadá přesně na tento případ a napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. , či nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. , a ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. . Žalovaný soudní spor nezahájil a na jeho vyvolání nenese žádnou vinu.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že na danou věc nedopadá, a proto navrhl jeho odmítnutí nebo zamítnutí.

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 a článek II bod 2 , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen ).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ), a ve lhůtě stanovené , přistoupil k posouzení jeho přípustnosti ve smyslu ustanovení , konkrétně pro tvrzené odchýlení se od ustálené judikatury.

Dovolací soud řešil otázku aplikace v obdobném kontextu v několika rozhodnutích, jejichž závěry lze na nyní řešenou věc aplikovat.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je výjimkou z obecné zásady poměřování úspěchu a neúspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno a 2 Použití této výjimky přichází v úvahu tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. ). V návaznosti na to je ovšem nutno mít v patrnosti, že přiznání plné náhrady nákladů řízení účastníkovi, který měl ve věci úspěch pouze částečný, v souladu s je i v případech, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na znaleckém posudku, postupem toliko možným (viz slovo „může“ v ustanovení ), a je tak na zvážení soudu, zda k aplikaci tohoto ustanovení přistoupí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. ). I tehdy, jsou-li formálně splněny předpoklady pro možnou aplikaci ustanovení tedy může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle obecné zásady úspěchu ve věci coby základního principu rozhodování o nákladech civilního sporného procesu, shledá-li pro to soud přesvědčivé a srozumitelné důvody (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. , případně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. ), jinak řečeno pouhá okolnost, že při rozhodování ve věci samé byl brán (rozhodující) zřetel na znalecký posudek aplikaci ustanovení o. s. ř bez dalšího neimplikuje, neboť soud zvažuje všechny okolnosti, které mohou hrát při rozhodování o nákladech řízení roli.

V řešené věci shledal dovolací soud okolnosti, jež aplikaci ve prospěch dovolatele činí obtížně udržitelnou. V první řadě je nutno poukázat na skutečnost, že dovolatel je podnikatelem, v dané oblasti považovaným za profesionála. V rámci své činnosti pak zcela běžně uzavírá nájemní smlouvy a platí nájemné, lze u něj tedy očekávat určitou zkušenost a s tím i spojenou opatrnost a obezřetnost, kterou lze rozumně očekávat při uplatnění nároku z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout právě jako platby zamýšleného nájemného. Nadto byl dovolatel v celém řízení zastoupen advokátem, a proto je nutno zcela důvodně předpokládat, že si musel být vědom skutečnosti, že pokud soud přisvědčí jeho námitce neplatnosti nájemní smlouvy, bude vzhledem k faktickému užívání předmětu nájmu na straně pronajímatele dán nárok na zaplacení přinejmenším obvyklého nájemného, proto nelze (v žádném případě) očekávat vrácení celé požadované částky. Přesto však dovolatel podal vzájemnou žalobu na vrácení celé částky, kterou pronajímateli v souvislosti s neplatnou nájemní smlouvou kdy zaplatil, aniž by projevil byť sebemenší snahu zjistit (alespoň přibližně) obvyklé nájemné. Zajisté by nebylo spravedlivé po dovolateli striktně požadovat, aby nárok ze vzájemné žaloby vyčíslil po odečtení zcela přesné částky obvyklého nájemného, neboť i soudy vyhodnotily potřebu zpracovat pro jeho určení znalecký posudek, ovšem i při minimální obezřetnosti musel odvolatel vědět, že jeho protinávrh je zcela nereálný, a měl proto kalkulovat alespoň s přibližnou výší částky obvyklého nájemného, které nebylo svou délkou (17 měsíců) nijak zanedbatelné, a jež měl po právu zaplatit pronajímateli. Žalovaný měl k dispozici možnost, jak alespoň přibližně zjistit orientační výši obvyklého nájemného s tím, že (právě) přesná výše by závisela na zjištění znaleckém.

Pro úplnost sluší se uvést, že dovolatelem citovaná rozhodnutí, s nimiž má být napadené rozhodnutí v rozporu, spočívají na rozdílných skutkových okolnostech. V usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud rozhodoval o nákladech řízení, v němž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení vybraných cen za zájezdy od klientů, na které žalovaný započetl svou odměnu za výkon prokuristy. Na rozdíl od dovolatele v nyní řešené věci se žalovaný nedomáhal vydání celé pohledávky, kterou měl vůči žalobkyni, nýbrž uplatnil vzájemný návrh pouze na částku ve výši rozdílu uvedených nároků. Ve věci řešené nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. , účastníci uzavřeli smír, který se mj. týkal bolestného a ztížení společenského uplatnění. Věc řešená nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. , se pak týkala existence nároku na náhradu škody žalobců způsobené v důsledku průtahů řízení, konkrétně nesprávným úředním postupem soudu při rozhodování o nárocích dle , o mimosoudních rehabilitacích. Oba posledně uvedené případy jsou z povahy věci typickými spory, v nichž je aplikace , případná, neboť ve věcech náhrady za nemajetkovou újmu a náhrady škody by bylo zvláště nespravedlivé žádat po účastnících, aby újmu, která je pravidelně těžko vyčíslitelná, podceňovali jen z obavy o výši nákladů řízení.

S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolatel nepoukázal na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a Nejvyšší soud je proto odmítl ( o. s. ř).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a tak, že žalobci vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle a bodu 6 advokátního tarifu činí při tarifní hodnotě 375 083 Kč sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9 820 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle advokátního tarifu a 21 % DPH podle advokátního tarifu, má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12 245 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. srpna 2017

Mgr. Miloš Pól

předseda senátu