Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2504/2017

27 Cdo 2504/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, PSČ 128 10, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. listopadu 2012, č. j. -344, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. prosince 2012, č. j. -351, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2013, č. j. -358, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017, č. j. -435, takto:I. Dovolání seodmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 18. ledna 2017, č. j. -435, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále jen „ “). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v

Nejvyšší soud se – oproti mínění dovolatele – opakovaně zabýval otázkou subjektivní přípustnosti k podání žaloby pro zmatečnost. Dovodil přitom, že z povahy žaloby pro zmatečnost jakožto opravného prostředku plyne, že ji může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně (odvolacího soudu) plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením žalobou pro zmatečnost napadeného rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu a případnou újmu na právech účastníka lze posuzovat jen z procesního hlediska, tedy, řečeno jinak, z pohledu dopadu (výsledků a důsledků) rozhodnutí do práv účastníka řízení. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí a která se v novém rozhodnutí věci již neprojeví (nemůže projevit).

K tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2003, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2015, sen. zn. , jehož závěry shledal souladnými se základními principy soudního řízení i Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. února 2016, sp. zn. , dostupné na webových stránkách Ústavního soudu); označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách.

V poměrech projednávané věci, kdy bylo žalobou pro zmatečnost napadenými rozhodnutími soudu prvního stupně (resp. odvolacího soudu) žalobci plně vyhověno a těmito rozhodnutími mu nebyla způsobena žádná jiná újma na jeho právech, kterou lze odstranit jejich zrušením, odvolací soud shodně se shora citovanou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu došel k závěru, že žalobci subjektivní oprávnění k podání žaloby pro zmatečnost nesvědčí.

Dovolateli lze přisvědčit potud, že soud prvního stupně v řízení o žalobě pro zmatečnost rozhoduje usnesením (viz ). Rozhodl-li však odvolací soud ve věci usnesením, učinil tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jež je ustálena v závěru, podle něhož skutečnost, že soud nižšího stupně rozhodl o věci samé rozsudkem (ačkoliv měl rozhodnout usnesením), nezbavuje soud vyššího stupně povinnosti rozhodnout o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí (o odvolání nebo o dovolání) usnesením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. ).

To, že soud prvního stupně rozhodl jinou – kvalitativně vyšší, leč v rozporu s procesním předpisem zvolenou – formou rozhodnutí, je vadou řízení, která – v rozporu s míněním dovolatele – nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. ).

Na výše uvedených (v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dlouhodobě ustálených) závěrech přitom Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace předestřené dovolatelem v projednávané věci.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. července 2017

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu