Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 3305/2016

25 Cdo 3305/2016

U S N E S E N Í

A. Ž.

,

zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Horní lán 1328/6, proti žalované

České republice - Vězeňské službě České republiky

, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. -183, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. -183, potvrdil Městský soud v Praze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 2. 2015, č. j. -156, v zamítavém výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že žalobci ve výkonu trestu odnětí svobody nesvědčí subjektivní právo studovat na mezinárodní vysoké škole formou e-learningu a že pro odškodnění za porušení práva na rovné zacházení je nezbytná existence rozdílného zacházení s osobami, které jsou ve srovnatelném postavení. Žalobce však i přes poučení soudu neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo odlišné zacházení s jinými vězni, žaloba proto není důvodná. Odvolací soud zdůraznil, že nepodmíněný trest odnětí svobody výrazným způsobem zasahuje do základních práv a svobod odsouzeného, v jejichž důsledku je omezeno mj. právo na listovní tajemství, právo na tajemství zpráv, ale i přístup na počítač s připojením na internet, jenž je základem pro studium formou e-learningu. S odkazem na nález Ústavního soudu dále odvolací soud uzavřel, že právo na vzdělání nelze chápat jako právo každého studovat vysokou školu dle své volby.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to otázky, zda , o výkonu trestu odnětí svobody, zakazuje vzdělávání vězňů pomocí e-learningu. Dovolatel se domnívá, že neumožnění distančního studia formou e-learningu zasahuje do jeho práva na vzdělání a zákaz studia nemá oporu v zákoně. Dle jeho názoru navíc zasáhl obvodní soud do dispozičního práva, když jej vyzval k přesnějšímu vymezení skupiny osob, vůči níž je žalobce diskriminován, neboť žalobce již v žalobě uvedl, že právo na přístup ke vzdělání není nikomu zakázáno a tedy jedinou srovnatelnou skupinou jsou všichni občané Evropské unie. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření rozvedla, proč by mělo být dovolání ve vztahu k oběma otázkám věcně zamítnuto, a zdůraznila, že se dovolatel nachází ve výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou, nemá z bezpečnostních důvodů přístup k počítači s připojením na internet, a tedy možnost studia na zahraniční vysoké školy pomocí e-learningu, avšak toto omezení platí pro všechny odsouzené ve výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou, tudíž nedošlo k diskriminaci dovolatele. Žalovaná proto navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), není však přípustné dle

Uvedl-li dovolatel, že přípustnost dovolání má být založena na vyřešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a to zda měl soud prvního stupně zamítnout žalobu bez provádění dokazování pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního v situaci, kdy žalobce poučil dle a 3 , avšak nikoli dle , nelze k takové námitce přihlížet, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním tedy úspěšně napadnout nelze. Dovolatel nevymezil otázku, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud ve věci provedl dokazování a svůj závěr o nedůvodnosti nároku dovolatele založil mj. i na těchto důkazech, navíc se jedná o námitku vady řízení, jež sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání.

Otázka, zda z ustanovení vyplývá zákaz vzdělávání vězňů pomocí e-learningu, také přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel uplatnil žalobou nárok na náhradu nemajetkové újmy z důvodu diskriminace, odvolací soud se proto zabýval otázkou, zda byl dovolatel diskriminován (došlo k nedůvodnému omezení či vyloučení jeho práv) z některého důvodu uvedeného v , o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů. Posouzení tohoto nároku je založeno na zodpovězení otázky, zda byl dovolatel při uplatňování svého práva na vzdělání ve výkonu trestu omezen proti ostatním osobám ve výkonu trestu, nikoliv otázka rozsahu práva dovolatele na vzdělání. Konečně odvolací soud ani závěr, že dle má osoba ve výkonu trestu odnětí svobody studium formou e-learningu zakázáno, neučinil. Odvolací soud uzavřel, že dovolateli není umožněn přístup na počítač s připojením k internetu z bezpečnostních důvodů stejně jako všem dalším vězňům ve výkonu trestu odnětí svobody zařazeným do věznice se zvýšenou ostrahou a nárok dovolatele na náhradu nemajetkové újmy z důvodu diskriminace proto nemůže být úspěšný. Lze dodat, že žalobci nebyla odepřena možnost dalšího vzdělávání, ale pouze způsob studia, který v daném místě a čase s ohledem na omezení vyplývající z povahy trestu odnětí svobody nebyl realizovatelný.

Právní zástupkyně dovolatele uvedla nad rámec výše uvedených otázek, na jejichž řešení mělo spočívat rozhodnutí odvolacího soudu, že závěr o zákazu studia formou e-learningu neobstojí ve světle d, Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva, aniž tento závěr blíže rozvedla, reprodukovala část dovolání sepsaného dovolatelem a ve zbytku odkázala na jeho obsah. Tím ovšem splnění předpokladu povinného právního zastoupení, jakož i uvedení nezbytných náležitostí dovolání zástupcem dovolatele splněno není. Především podle k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v , se nepřihlíží. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , odmítl jako zjevně neopodstatněnou), ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neumožňuje zhojení nedostatku povinného zastoupení dovolatele tím, že se jeho zástupce (advokát) ztotožní s dříve samotným dovolatelem podaným dovoláním, aniž by je sám doplnil nebo nahradil. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. . Ústavní soud rovněž již opakovaně uvedl (např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. ), že novelizace ( , který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech. Novela chtěla reagovat i na to, že "velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni..." Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali, zvážili, zda je vůbec namístě dovolání podat, a pokud ano, uvedli v něm jen právně relevantní skutečnosti, a aby účastníci bez právní kvalifikace nezatěžovali Nejvyšší soud podáními bezvýznamnými, nesrozumitelnými či nečitelnými. Jakákoli benevolence při posuzování naplněnosti přísných zákonných předpokladů projednatelnosti dovolání jde proti samotnému duchu institutu, jímž je dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek, uplatnitelný jen v některých zvláštních případech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. ).

Smyslem advokátního zastoupení dovolatele tedy není pouze formální požadavek podpisu osoby s právnickým vzděláním pod text dovolání, nýbrž řádné advokátní zastoupení spojené s kvalifikovaným rozborem řešené věci po právní stránce. Takovému požadavku nelze dostát odkazem na podání samotného dovolatele, jež se ani nezbytnými náležitostmi dovolání (tj. vymezením přípustnosti dovolání dle či vymezením nesprávného právního posouzení) nezabývá.

Žádná z dovolatelem uplatněných námitek tedy nepředstavuje právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. června 2017

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu