Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 207/2017

32 Cdo 207/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a. s.,se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti žalovanému P. S., zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 19 882,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. -348, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve správném znění, ve výroku III. jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 20 231,55 Kč (první výrok), a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 7 986 Kč (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení (dále též jen „ “) s tím, že podle jeho názoru „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navíc se jedná o otázku, která má ve věci samé zásadní právní význam.“ Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Takové vymezení přípustnosti se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , které je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Dovolatel přitom u jednotlivých formulovaných otázek pod písmeny A), C) a D) nespecifikoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje a tato skutečnost není zjistitelná ani z obsahu dovolacích námitek např. prostřednictvím odkazu na rozhodnutí dovolacího soudu, poněvadž dovolatel na žádná rozhodnutí dovolacího soudu neodkázal.

Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel - ač zastoupen advokátem - patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá rovněž námitka, že „všeobecné obchodní podmínky, o které soudy prvního a druhého stupně opíraly jednotlivé nároky žalobkyně vůči žalovanému, nebyly součástí smlouvy o úvěru, což je podle judikatury Ústavního soudu v rozporu s ústavním pořádkem“. I kdyby bylo možno dovodit, že dovolatel prostřednictvím odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. , uplatňuje předpoklad přípustnosti, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přehlíží, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. ). Nadto na řešení této „otázky“ odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, žalovaný ani v odvolacím řízení neuvedl žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že obchodní podmínky se nestaly součástí smlouvy. Naopak, podle zjištění soudů nižších stupňů, ve smlouvě o revolvingovém úvěru je výslovně uvedeno, že smluvní strany odkazují na úpravu obsaženou v obchodních podmínkách společnosti Multiservis a. s. (právní předchůdkyně žalobkyně), které jsou nedílnou součástí smlouvy. Žalovaný ve smlouvě dále výslovně prohlásil, že se s obchodními podmínkami seznámil, nemá k nim žádné výhrady a zavazuje se je dodržovat. Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Tento předpoklad přípustnosti dovolání nebyl naplněn.

Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení odmítl pro vady.

Dovolatel své námitky směřuje též proti té části napadeného rozhodnutí, v níž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podle ustanovení dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení proto není přípustné vzhledem k ustanovení , když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za řízení před soudem prvního stupně (20 231,55 Kč) a za odvolací řízení (7 986 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. , a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 6. 2017

JUDr. Hana Gajdziokovápředsedkyně senátu