Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3796/2016

33 Cdo 3796/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Z. L., zastoupené JUDr. Janem Riedlem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, proti žalovanému Z. L.,zastoupenému Mgr. Milanem Holečkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Českomoravská 2408/1, o zaplacení 4.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2016, č. j. -149, takto:

I. Dovolání se odmítá

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. června 2015, č. j. -112, uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 4.000.000,- Kč (výrok I.), v části, jíž žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení 2.000.000,- Kč řízení (pro částečné zpětvzetí žaloby) zastavil (výrok II.). Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení ve výši 200.000,- Kč a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. dubna 2016, č. j. -149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku I. co do částky 1.056.777,28 Kč a co do částky 2.943.222,72 Kč jej změnil tak, že žaloba se zamítá. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalovanému se poplatková povinnost neukládá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání, které není podle , , ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 a 7 , čl. II bod 2 – dále jen „ “), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) poměřoval právní vztah, který vznikl mezi účastníky řízení v roce 2009 v souvislosti s vyřizováním dědictví po zemřelém O. T., ustanovením , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz ; dále jen „obč. zák.“), tedy posoudil ho jako příkazní smlouvu, jíž se žalovaný jako příkazník zavázal žalobkyni jako příkazce zastupovat v řízení o pozůstalosti po O. J. T., který žil a zemřel v Kanadě; smlouva byla uzavřena ústně, ve vztahu k třetím osobám se žalovaný prokazoval písemnou plnou mocí ze dne 7. 5. 2010. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je dědičkou O. J. T., který zemřel 5. 9. 2009 v Kanadě; řízení o pozůstalosti probíhá před Nejvyšším soudem Britské Kolumbie. Žalobkyně se s žalovaným, který je jejím synem, ústně dohodla, že ji bude v dědickém řízení zastupovat, resp. že pro ni dědickou záležitost vyřídí, a za tím účelem mu dne 7. 5. 2010 udělila písemnou plnou moc. V té době nebyla výše dědictví účastníkům známa. V červenci 2012 si účastníci sjednali odměnu pro žalovaného ve výši 3.000.000,- Kč a dohodli se, že žalovaný si z částky, kterou pro žalobkyni z dědictví přijal, uhradí své náklady spojené s vyřizováním dědictví; žalobkyně uznala jeho náklady ve výši 1.133.492,- Kč. Žalovaný pro žalobkyni přijal z dědictví celkem 7.513.793,28 Kč, z nichž jí vyplatil 2.323.524,- Kč, částku 1.056.777,28 Kč jí neoprávněně zadržuje.

Podle § 724 obč. zák. se příkazní smlouvou zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost. Podle § 728 obč. zák. je příkazce povinen nahradit příkazníkovi potřebné a užitečné náklady, vynaložené při provádění příkazu, a to i když se výsledek nedostavil a podle § 730 obč. zák. mu poskytnout odměnu, jestliže byla dohodnuta, a to i v případě, když výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl způsoben porušením povinností příkazníka.

Žalobkyně sice odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, její námitky však ve skutečnosti směřují ke zpochybnění skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci odvolacího soudu založeno. Namítá totiž, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, na čem se účastníci konkrétně dohodli, resp. že se dohodli na odměně pro žalovaného v částce 3.000.000,- Kč. Za uzavření dohody o odměně pro příkazníka odvolací soud považoval jednání účastníků v červenci 2012, ačkoli žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, ani při jednání soudu dne 14. 10. 2014, popř. ve své účastnické výpovědi, nic konkrétního o obsahu tohoto jednání netvrdil (nedokázal říci, zda částka odpovídající 50 procentům čistého dědictví měla být jeho odměnou, nebo mělo jít z její strany o darování) a hovořila o něm pouze ona. Že byla sjednána odměna v částce 3.000.000,- Kč, nevyplývá ani z výpovědi svědka Knížka (ten pouze vypověděl, že při cestě k notáři navrhla, že si s žalovaným rozdělí dědictví napůl). Odvolací soud uvěřil žalovanému přesto, že svá tvrzení účelově měnil a výdaje související s jejím zastupováním v dědickém řízení neprokázal. Žalobkyně pomíjí, že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem, skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem ( a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ve spojení s ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.

Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že porušil její právo na spravedlivý proces, neboť pominul koncentrační zásadu a břemeno tvrzení, a namítá-li, že ústní zdůvodnění napadeného rozsudku nekoresponduje s písemnou podobou odůvodnění, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.K vadám řízení – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze za (zde nenaplněného) předpokladu, že dovolání je přípustné ( věta druhá ). Stejně tak je bezpředmětné vyjadřovat se k otázce, kterou dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu, a to „zda se na povinnost tvrzení vztahuje koncentrační zásada i tehdy, pokud byla žaloba omezena a tvrzení se týká právě části nežalované.“ Na řešení takové otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Žalobkyně sice v dovolání výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v – nevznesla.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu