Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 5598/2016

33 Cdo 5598/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce S. D., zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalovanému J. J., zastoupenému Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, o určení doby plnění dluhu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, č. j. -236, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 11. 2013, č. j. -136, určil, že žalovaný je povinen vrátit žalobci půjčku ze dne 3. 10. 2007 ve výši 10.785.000,- Kč do 14 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j. -236, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 25. 3. 2015, č. j. -165, Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 11. 2015, č. j. -194, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 , čl. II bod 2 – dále jen „ “), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na přípustnost dovolání usuzuje žalobce z toho, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“; za „příklad“ této rozhodovací praxe pak označuje usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , kterým Nejvyšší soud zrušil v posuzované věci v pořadí první rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, jestliže dovodil („setrval na tom“), že soudem prvního stupně nebylo dostatečně skutkově zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu, jíž se žalobce zavázal žalovanému půjčit peněžní částku 10.785.000,- Kč a žalovaný se zavázal mu tuto půjčku vrátit.

Závěry, které Nejvyšší soud přijal v usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , žalobce nesprávně interpretuje, dovozuje-li, že odvolací soud byl zavázán názorem, že v předmětné věci není třeba (vůbec) zjišťovat samu existenci smlouvy o půjčce, tedy zabývat se tím, zda mezi účastníky byl založen právní vztah zakládající závazek dlužníka vůči věřiteli. Nejvyšší soud shora citovaným rozhodnutím zrušil v pořadí první rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci, neboť nepřisvědčil závěru odvolacího soudu, že soud prvního stupně se v řízení o určení splatnosti dluhu ze smlouvy o půjčce nezabýval otázkou jeho vzniku v přesvědčení, že je vázán soudními rozhodnutími vydanými v řízení o plnění dluhu ze smlouvy o půjčce. Akcentoval, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně takovou úvahu nepodporuje, naopak se z něho podává, že soud prvního stupně provedl dokazování za účelem zjištění existence smlouvy o půjčce. Nevyjadřoval se však k tomu, zda dokazování v tomto směru bylo úplné, resp. zda dosud provedenými důkazy lze mít existenci právního vztahu ze smlouvy o půjčce za prokázanou (řečeno jinak, zda je správný závěr soudu prvního stupně dovozující, že mezi účastníky vznikl právní vztah ze smlouvy o půjčce).

Z dovoláním napadeného usnesení ze dne 31. 5. 2016 se nepodává, že odvolací soud nerespektoval pro něho závazný právní názor Nejvyššího soudu; v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil s odůvodněním, že soud prvního stupně „řízení zatížil vadou, jejíž nápravu nebylo možno za odvolacího řízení zjednat“, jestliže v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů nepoučil žalobce o jeho důkazní povinnosti. Odvolací soud tedy neoponoval názoru Nejvyššího soudu, resp. nesetrval na úvaze, že soud prvního stupně se nezabýval otázkou vzniku právního vztahu ze smlouvy o půjčce, avšak má za to, že dosud provedenými důkazy nebyla existence smlouvy o půjčce dostatečně prokázána.

Z uvedeného je zřejmé, že žalobce se mýlí, dovozuje-li, že napadeným rozhodnutím odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Výtkami, že odvolací soud pochybil, jestliže - měl-li za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nedostatečná - neprovedl důkazy, jimiž hodlal prokázat uzavření smlouvy o půjčce, a námitkami, že v řízení před odvolacím soudem došlo k porušení zásady rychlosti a hospodárnosti, žalobce nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je dovoláním napadené rozhodnutí založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.K vadám řízení – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( věta druhá ).

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2017

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu