Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1333/2017

23 Cdo 1333/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce J. D., se sídlem v Rožďalovicích, Zámostí 40, identifikační číslo osoby 10227717, zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, proti žalované MONTÁŽNĚ OBCHODNÍ FIRMA s. r. o., se sídlem v Teplicích – Sobědruhy 459, identifikační číslo osoby 25008081, zastoupenéMgr. Lubomírem Pánikem,advokátem se sídlem v Praze 6, Na viničních horách 1834/24, o zaplacení 147 151 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. -278, takto:

Odůvodnění:(dle )

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. -257, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 147 151 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem 4 240 Kč (bod II. výroku), o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 6 000 Kč coby náklady spojené se znalečným (bod III. výroku) a o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 159 983,50 Kč (bod IV. výroku).

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. -278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 339,45 Kč (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem výrokům, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), „neboť se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nesprávně posoudil nepřímé důkazy, které byly v řízení před soudem prvního stupně provedeny“. Dovolání považuje za důvodné, „když odvolací soud postupoval při hodnocení důkazů v rozporu se zásadou obsaženou v a posoudil věc právně nesprávně“.

K dovolání žalované se žalobce nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud postupoval nesprávně a odchýlil se tak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. , „když bez dalšího přistoupil na tvrzení žalobce a konstatoval, že k uzavření kupní smlouvy a k dodání zboží skutečně došlo“ a že „s ohledem na předložené nepřímé důkazy však takový závěr nemohl a neměl odvolací soud učinit“, pomíjí, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, v současnosti nelze zpochybnit žádným dovolacím důvodem ( a contrario). Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

V části dovolání, ve které dovolatelka namítá, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami žalované obsaženými v jejím odvolání, kterými napadala především způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil důkazy ve svém rozhodnutí, není dovolání přípustné, neboť v něm je uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání ( ). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2017JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.předseda senátu