Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1214/2017

23 Cdo 1214/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně DRUŽINA, spol. s r. o., se sídlem v Dačicích, Masarykova 277, identifikační číslo osoby 47238933, zastoupené JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem v Dačicích, Komenského 6, proti žalovanému J. B., se sídlem v Žatci, Radíčeves 40, identifikační číslo osoby 40228371, zastoupenémuJUDr. Vladimírem Linhartem,advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zaplacení 308 616 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, č. j. -163, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:(dle )

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2015, č. j. -129, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 160 160 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 148 456 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), zamítl vzájemný návrh žalovaného na zaplacení částky 80 784 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod II. výroku) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 139 245,20 Kč na náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 9. 2016, č. j. -163, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 27 436,75 Kč (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud „hodnotil právní nárok žalovaného na úhradu kupní ceny dodaného zboží jako nedůvodný, když se však nezabýval závazným postupem, který žalobce porušil a jež obchodní zákoník stanoví pro uplatňování práv z odpovědnosti za vady podle obch. zák. ve spojení s obch. zák. Tím zbavil žalovaného jeho práva na úhradu pohledávky z titulu dlužné kupní ceny, ačkoliv žalovaný žalobci prokazatelně podle kupní smlouvy dohodnuté zboží dodal“. Dále dovolatel namítá nesprávný procesní postup odvolacího soudu tím, že žalovanému upřel právo provést v odvolacím řízení doplnění dokazování o zásadní důkaz neprováděný před soudem I. stupně, že osivo svazenky dodal žalovaný s mimořádně vysokou čistotou 99,6 % a klíčovostí 93 %.

Žalobkyně se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Namítá-li dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. , že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „kdy a za jakých podmínek vzniká kupujícímu právo z odpovědnosti za vady podle obchodního zákoníku“, když se nezabýval postupem, který žalobkyně porušila a jež obchodní zákoník stanoví pro uplatňování práv z odpovědnosti za vady podle § 428 obch. zák. ve spojení s § 436 obch. zák., pak vychází z vlastních skutkových tvrzení. Dovolatel totiž předestírá vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neprokázal, že zboží, které by odpovídalo dohodě, dodal), na kterých buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud.

Při respektováníshora uvedených kritérií nemohou přípustnost dovolání založit námitky dovolatele, prostřednictvím kterých zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy nižšího stupně. Takováto argumentace žalovaného totiž nepředstavuje přípustný dovolací důvod podle , podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Odkazuje-li pak dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1997, sp. zn. , přehlíží, že v daném rozhodnutí nebylo pochyb o tom, že dílo bylo předáno a objednatelem převzato. Obdobně dovolatel nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva podle , jestliže zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, když tvrdí, že „odvolací soud naprosto nepochopitelně uzavřel, že žalovanému se nepodařilo prokázat samotnou dodávku provedenou v březnu 2010“.

Přípustnost dovolání nezakládá konečně ani námitka dovolatele, že odvolací soud neprovedl důkaz tzv. výkupním listem, z něhož podle dovolatele má vyplývat, že osivo svazenky dodal žalovaný s mimořádně vysokou čistotou 99,6 % a klíčivostí 93 %. Dovolatel přitom přehlíží, že odvolací soud odůvodnil, proč navržený důkaz neprovedl - v řízení nebylo prokázáno vůbec samotné dodání svazenky. Navrhovaný důkaz, který měl prokázat, jaké zboží mělo vlastnosti v roce 2009, považoval proto odvolací soud za nadbytečný. Závěry odvolacího soudu o neprovedení navrženého důkazu tak nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ).

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2017JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.předseda senátu