Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4637/2016

26 Cdo 4637/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně městské části Praha 14, se sídlem v Praze 14, Bratří Venclíků 1073/8, IČO 00231312, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalované ROKOSPOL a.s., se sídlem v Praze 1, Krakovská 1346/15, IČO 25521446, zastoupené Mgr. Erikem Janíkem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 966/14, o zaplacení částky 236.455,77 Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 2. března 2016, č. j. -523, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění ( ) :

Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. -468, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 230.687 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl část úroku z prodlení včetně kapitalizované částky ve výši 5.768,77 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 146.758 Kč (výrok III.), a o nákladech státu, k jejichž zaplacení byli účastníci zavázáni podle míry úspěšnosti ve věci (výroky VI. a V.).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. -523, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 7.220 Kč (výrok II.); současně rozhodl, že „žalobkyni se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává“ (výrok III.). Odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) vyšel z toho, že mezi hlavním městem Prahou jako tehdejším pronajímatelem a žalovanou jako nájemcem byla dne 29. 3. 2004 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor (v objektu v P.), která však nenabyla účinnosti v důsledku nesplnění odkládací podmínky (žalovaná do jednoho roku od uzavření smlouvy nepředložila žalobkyni kolaudační rozhodnutí o změně užívání stavby). Proto posoudil nárok za užívání předmětných nebytových prostor žalovanou (v období od 1. 5. 2007 do 2. 12. 2008) jako bezdůvodného obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu ve smyslu , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), které vzniklo na úkor žalobkyně, jíž byl předmět pronájmu následně svěřen do správy Statutem hlavního města Prahy. Při rozhodování o nákladech řízení účastníků odvolací soud uzavřel, že agenda spočívající v hospodaření s majetkem, v rámci kterého jsou sjednávány nájemní smlouvy, případně je s majetkem jinak nakládáno, musí být zajišťována vlastními pracovníky žalobkyně, proto je právní zastoupení žalobkyně advokátem v tomto případě neúčelné, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že nejde o věc nijak specifickou, ale o běžnou agendu žalobkyně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice dovolání, která Nejvyšší soud projednal a rozhodl o nich podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „ “).

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, jímž napadla výroky o nákladech řízení (výroky II. a III.) není přípustné podle , neboť v něm nastolenou otázku (zda náklady za zastoupení městské části advokátem je možno považovat za účelně vynaložené) odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Soudní praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy účastníkem je územní samosprávná jednotka, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokátem. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud konkrétní okolnosti případu v souladu se shora uvedenými hledisky zvážil a jeho závěr o neúčelnosti nákladů vynaložených na zastoupení advokátem je tak v souladu s ustálenou judikaturou. Pro úplnost lze dodat, že závěr odvolacího soudu není v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. (vydaným ve sporu týchž účastnic), neboť i z tohoto rozhodnutí plyne, že vztahy týkající se pronájmu nemovitostí je třeba považovat za obvyklou agendu městské části, kterou by měla zajišťovat vlastním aparátem.

Rovněž dovolání žalované, které směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, není podle přípustné, neboť dovolatelkou nastolená právní otázka aktivní věcné legitimace městské části k vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého bezesmluvním užíváním nebytových prostor ve vlastnictví hlavního města Prahy), byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod ji posoudit jinak.

Z ustálené judikatury plyne, že svědčí-li městské části právo správy k majetku, jenž jí byl svěřen na základě , o hlavním městě Praze, ve spojení se Statutem hlavního města Prahy, vykonává městská část při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. V rámci těchto právních vztahů vystupuje městská část svým jménem, a je proto věcně legitimována ve sporech, jež se svěřeného majetku týkají (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. , a ze dne z 21. 3. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. ).

K námitce žalované, že se v případě vydání bezdůvodného obohacení jedná o synallagmatický závazek, jehož povahu odvolací soud nezohlednil, Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci se ustanovení § 457 obč. zák. neuplatní jednak proto, že mezi účastnicemi nebyla účinně uzavřena žádná smlouva, a také proto, že v období, jehož se daná věc týká, žalovaná žalobkyni žádné plnění neposkytla.

Zpochybnila-li žalovaná v dovolání rovněž správnost zjištěného skutkového stavu (nesprávné určení doby užívání a zjištění výše obvyklého nájemného) a namítala-li, že ji odvolací soud ukrátil na jejích procesních právech, když nepřisvědčil její procesní obraně ohledně kompenzační námitky a následně ji nevyzval k doplnění tvrzení, tedy vady řízení, uplatnila tím nezpůsobilé dovolací důvody, neboť podle lze dovoláním napadnout jen nesprávné právní posouzení věci.

Ze všech shora uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobkyně i žalované podle odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. věta druhá )

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. dubna 2017

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu