Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 5558/2016

21 Cdo 5558/2016

U S N E S E N Í

J. A.

MZ Liberec, a. s.

se sídlem v Liberci III. -Jeřáb, U Nisy č. 362/6, IČO 47306581, zastoupenému Mgr. Janem Potočkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Davídkova č. 675/76, o 59.160,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. srpna 2016, č. j. -135, takto:

Dovolání žalobkyně

se odmítá

.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2016, č. j. -135, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu projevu vůle pracovněprávních úkonů ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013) srov. při obdobné právní úpravě v předchozím ( ) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 29/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. , uveřejněného pod č. 44/2001 v časopise Soudní judikatura, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 37/2005 Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. , z nichž vyplývá, že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době sice měl, ale kterou neprojevil, že výslovný projev vůle učiněný písemně se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu účastník při projevu vůle přikládal význam, že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno, že není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu a že při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Závěry vyjádřené ve výše citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu jsou použitelné rovněž při aplikaci , , ve znění pozdějších předpisů, jímž se řídí projednávaná věc. Na právních názorech v těchto rozhodnutích uvedených, které dosud nebyly judikatorně překonány a jejichž správnosti se nedotýkají ani argumenty žalobkyně uvedené v dovolání, nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl „rozdílně od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR“, neboť – i když v rozhodnutí uvedl, že „při výkladu vůle je nutné použít “ a že „okresní soud nehodnotil rozhodné okolnosti, za kterých byla smlouva ze dne 11. 11. 2013 uzavřena“ – sám se ve zrušovacím usnesení „odchýlil od zásad hodnocení, které aplikuje Nejvyšší soud České republiky a také Ústavní soud“, a dovolává-li se nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. (z něhož cituje, že „v judikatuře Ústavního soudu již proběhla konstitucionalizace ochrany slabší smluvní strany jako principu ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit“, že „tento princip je obzvláště akcentován v oblasti práva pracovního, jež musí účinným způsobem chránit zaměstnance před jakýmikoli formami nátlaku a svévole ze strany zaměstnavatele, pokud jde o ukončení pracovního poměru“, že „jde o projev ochranné funkce pracovního práva a principu ochrany stability pracovního poměru“ a že „při rozhodování pracovněprávních sporů musejí mít soudy tento vůdčí princip stále na zřeteli, a to zejména při vedení dokazování, neboť jinak by se soudy poskytovaná ochrana zaměstnance před svévolí zaměstnavatele stala jen formální a neúčinnou“),

přehlíží, že Ústavní soud v jí zmiňované věci řešil otázku přípustnosti důkazu („audionahrávky“) navrženého zaměstnancem v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a že tedy vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje) než je dán v projednávané věci.

Poukaz dovolatelky na ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2014, podle něhož platí, že, je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější, není důvodný již proto, že zvláštní interpretační pravidlo, které preferuje u výkladu právního jednání stran zájem zaměstnance, obsažené v ustanovení , bylo do vloženo teprve , kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, a který nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 2014; při výkladu projevu vůle účastníků písemné dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 11. 11. 2013 ve vztahu k části textu: „Strany se dohodly na jednorázovém finančním vyrovnání ve výši trojnásobku měsíční mzdy, které bude v nejbližším následujícím výplatním termínu poukázáno na bankovní účet zaměstnance“, proto nelze uvedené výkladové pravidlo – jak správně uvádí odvolací soud v napadeném usnesení – v posuzované věci použít.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí (usnesením Krajského soudu v Ústí na Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2016, č. j. -135, byl rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou nedotčeného výroku II. zčásti žalobu zamítajícího, zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Mojmír Putna

předseda senátu