Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2641/2015

32 Cdo 2641/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně JABLONEC PROPERTY HOLDINGS a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 04443683, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhde, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, proti žalovaným 1) Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350 a 2) Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, identifikační číslo osoby 45317054, oběma zastoupeným Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, o zaplacení částky 11 909 414 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014, č. j. -342, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 31 085 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 47 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. -270, uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni částku 4 308 479 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 26. 10. 2011 do zaplacení (výrok I.), žalované 2) uložil zaplatit žalobkyni částku 7 600 935 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 26. 10. 2011 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu o povinnosti žalované 1) zaplatit úrok z prodlení z částky 4 308 479 Kč za dobu od 1. 8. 2009 do 25. 10. 2011 a o povinnosti žalované 2) zaplatit úrok z prodlení za dobu od 5. 8. 2009 do 25. 10. 2011 z částky 7 600 935 Kč (výrok III.), dále uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku 1 133 894 Kč (výrok IV.) a České republice částku 2 106 Kč (výrok V.).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., změnil jej ve výroku IV. tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 532 085,10 Kč a žalovaná 2) částku 847 463,10 Kč, a ve výroku V. tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 758 Kč a žalovaná 2) částku 1 348 Kč (první výrok). Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalované 1) uložil zaplatit žalobkyni částku 156 332 Kč (druhý výrok) a žalované 2) částku 236 192 Kč (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání [žalovaná 1) výslovně proti prvnímu a druhému výroku, žalovaná 2) výslovně proti prvnímu a třetímu výroku], namítajíce, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která je podle jejich názoru v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání, které podal její původní zástupce advokát, s podrobnou argumentací považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl, respektive pokud neshledá důvody pro takový postup, aby dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle (dále též jen „ “) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

V průběhu dovolacího řízení původní žalobkyně JABLONEX GROUP a. s. (po změně obchodní firmy od 6. 1. 2015 Areály JBX a. s.), identifikační číslo osoby 46711538, zanikla ke dni 1. 10. 2015 výmazem z obchodního rejstříku a nástupnickou společností se stala společnost JABLONEC PROPERTY HOLDING a. s. Usnesením ze dne 15. 12. 2015, č. j. -379, Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení věty třetí a odst. 3 , že v řízení bude na straně žalobkyně pokračováno se společností JABLONEC PROPERTY HOLDINGS a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 04443683.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelky spatřují přípustnost a důvodnost dovolání v tom, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rozdílně posuzuje otázku, zda dohoda o odkladu či změně splatnosti závazku je privativní, nebo kumulativní novací, což dokládají citacemi konkrétní judikatury. Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde, přičemž musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách).

Těmto požadavkům dovolatelky nedostály, neboť přehlížejí, že jimi citovaná rozhodnutí vycházejí z odlišných skutkových zjištění a spočívají na řešení rozdílných otázek. V rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže vedle závazku zaplatit v termínu později sjednaném obstát, proto platí pouze posledně sjednaný termín splatnosti, přičemž před takto stanovenou splatností nemůže být kupující v prodlení. Jestliže byla smluvní pokuta sjednána pouze pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny, nemá žalobkyně na tuto smluvní pokutu nárok. V rozsudku ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , Nejvyšší soud odkázal na výše citovaný rozsudek a konstatoval, že odvolací soud pochybil, pokud zcela ponechal stranou posouzení, zda šlo o privativní či kumulativní novaci, a nesprávně měl za to, že uzavření dohody, v jejímž důsledku došlo ke změně výše kupní ceny a její splatnosti, nemá žádný vliv na konstatované prodlení dovolatelky s plněním dluhu. V usnesení ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že předmětná pohledávka je s ohledem na , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), již promlčena, přičemž na tento závěr nemůže mít vliv ani v dovolání tvrzená kumulativní novace. Z citovaných rozhodnutí nelze dovozovat, že Nejvyšší soud řeší otázku povahy dohody o odkladu splatnosti závazku rozdílně. Při posouzení takovéto dohody jde především o výklad jejího obsahu a na tomto výkladu odvolací soud také založil své rozhodnutí.

V projednávané věci šlo o výklad článku 2.3. smlouvy o dočasné úpravě právních vztahů, označované též jako smlouva „SSA II“, v němž bylo uvedeno, že pokud se jakákoli úvěrová angažovanost stala splatnou před dnem účinnosti, anebo pokud by se měla stát splatnou před dnem ukončení období stabilizace, doba její splatnosti se prodlužuje tak, aby se stala splatnou nejdříve v 17.00 hod (pražského času) v den ukončení období stabilizace. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že tímto ujednáním byl sjednán nový termín splatnosti (31. 7. 2009) závazků žalobkyně, přičemž ujednání neobsahuje ani náznak dohody o splátkách již splatného dluhu, ale výslovně se vztahuje jak na již splatné dluhy, tak i na ty dluhy, které teprve splatné budou, respektoval výkladová pravidla určená v ustanovení , , a v ustanovení obch. zák., jakož i zásady pro výklad právních úkonů formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , podle kterých jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Odvolací soud jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů považoval výklad zastávaný dovolatelkami za nepřijatelný a jaké důvody ho vedly k přijetí výkladu odlišného.

Pro úplnost nutno uvést, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. , na který dovolatelky rovněž odkázaly, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách).

Dovozují-li dovolatelky, že bude-li Nejvyšší soud považovat výše citované rozsudky ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. , a ze dne ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , za konstantní judikaturu, je na místě, aby závěr, podle něhož je dohoda o odkladu splatnosti vždy privativní novací, „přehodnotil a rozhodl jinak“, přehlížejí, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení neobsahuje. I kdyby uplatnily poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, není tento v projednávané věci naplněn. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zastává názor (srov. např. rozsudek ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. ), že závazek zaplatit kupní cenu v původním termínu nemůže vedle závazku zaplatit v termínu později sjednaném, který původní termín nahradil, obstát; platí proto pouze posledně sjednaný termín splatnosti. Je-li kupující povinen zaplatit v takto sjednaném termínu, nemůže být před takto stanovenou splatností v prodlení (neboli prodlení nemohlo nastat před splatností kupní ceny). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Tvrzením, že „závěr odvolacího soudu o privativní novaci je též v rozporu s judikaturou NS ČR“, uplatňují dovolatelky patrně předpoklad přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení jako první, tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelky se však mýlí, mají-li za to, že se odvolací soud v projednávané věci odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. , od usnesení ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. , a od rozsudku ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. . V prvních dvou rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval otázkou postoupení pohledávky a ve třetím řešil otázku anatocismu (možnosti požadovat zákonné úroky z prodlení ze smluvených úroků). V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že strany dohodly nový termín splatnosti, žalobkyně tedy nemohla být před 1. 8. 2009 v prodlení.

Vytýkají-li dovolatelky odvolacímu soudu, že „své rozhodnutí opřel o závěr, že žalované neprokázaly, že by předmětné úroky byly součástí úvěrové angažovanosti“, a že se nevypořádal s „argumentací žalovaných ve vztahu k dopadům, jaké by mělo aprobování dohody o odkladu splatnosti dluhu jakožto privativní novace na platnosti SSA II jako takové“, aniž by však formulovaly jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení relevantní, protože podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. ).

Námitky, kterými dovolatelky brojí proti hodnocení v řízení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových závěrů co do okolností a úmyslu smluvních stran při uzavření smlouvy „SSA II“, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Dovolatelky pomíjejí, že ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení odmítl.

Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelky v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedly, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení větu první ), dovolatelkám již uplynula (srov. větu první a druhou ). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelky nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl pro vady podle ustanovení

Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňují (srov. ustanovení větu druhou ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. 3. 2017

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu