Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1192/2016

28 Cdo 1192/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Moravskoslezských dřevařských závodů, Šumperk a. s. „v likvidaci“, se sídlem v Šumperku, Hlavní třída č. 5, IČ 155 03 852, zastoupeného Mgr. Tomášem Potěšilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 2, a b) Ing. Aloise Přibyla, správce konkursní podstaty úpadce Moravskoslezských dřevařských závodů, Šumperk a. s. „v likvidaci“, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 823/33, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným 1)D. K., B., 2) R. B., P., 3) B. K., P., 4) J. K., K., a 5) O. K., B., všem zastoupeným JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16, o zrušení usnesení o schválení soudního smíru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2015, č. j. -294, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovaným 2), 3), 4) a 5) jako oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.100,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Ondry, advokáta se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16.

K odvolání žalobců a) a b) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č. j. -294, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) až 5) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení 39.640,- Kč „advokátu JUDr. Pavlu Ondrovi“ (výrok II.); dále rozhodl, že žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) až 5) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 15.954,- Kč „advokátu JUDr. Pavlu Ondrovi“ (výrok III.).

Soudy obou stupňů při svých rozhodnutích vyšly (především) ze závazného právního názoru zaujatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. , [jenž v řízení o vydání nemovitostí podle , o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), předcházel usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. 10. 2008, č. j. -971, pravomocnému dne 30. 10. 2008, kterým byl schválen smír mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou - žalobcem a)], jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2007, č. j. -831, ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh na schválení smíru, a v závislých výrocích III. a IV., a dále byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 7. 2006, č. j. -780, a doplňující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 9. 2006, č. j. -805, v rozsahu, v němž nebyly zrušeny rozsudkem odvolacího soudu, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení a 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 a čl. II bod 2 - dále jen „ “). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

V řešení otázky formulované v dovolání pod písm. a) vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. , a otázky pod písmeny c) a d) odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1964, sp. zn. , uveřejněný pod č. 56/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. ).

Rovněž otázky nastíněné dovolatelem, při jejichž řešení se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: a) „možnosti nařízení výkonu rozhodnutí na majetek úpadce po prohlášení konkursu na majetek povinného“, b) „účinků inhibitoria na majetek povinného v důsledku nařízené exekuce a výkonu rozhodnutí“ a c) „platnosti dohody, kterou povinný tento majetek převádí na třetí osobu“, přípustnost dovolání nezakládají. Právní názor soudu prvního stupně, že byl-li na majetek žalobce a) prohlášen konkurs, který „bránil platnému nařízení exekuce“, jenž odvolací soud při svém rozhodnutí nikterak nekorigoval, je sice v rozporu s ustanovením , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), i s výkladem tohoto ustanovení uvedeným v dovolatelem citovaném stanovisku, avšak to na právním posouzení dané věci odvolacím soudem nemůže samo o sobě nic změnit.

Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , pak je možno poukázat na závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. , uveřejněném pod č. 23/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Otázka formulovaná dovolatelem v bodu III. pod písm. b) dovolání byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. , ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. ).

Rovněž otázka formulovaná dovolatelem v bodu III. pod písm. e) již byla dovolacím soudem vyřešena, a to např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 34/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Je možno poukázat taktéž na ustanovení , jenž stanoví, že věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty. Řízení vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. , jehož předmětem bylo vydání předmětných nemovitostí povinnou osobou [žalobcem a)] podle (ve znění pozdějších předpisů) bylo zahájeno na návrh D. K. a J. K. dne 26. 3. 1992, jak bylo v řízení zjištěno.

Smysl právní úpravy obsažené v zákoně č. (ve znění pozdějších předpisů) mimo jiné spočívá - jak vyplývá zejména z ustanovení tohoto zákona - ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. ), přitom vyslovil právní názor, že „i když vydávání věcí oprávněným osobám podle (ve znění pozdějších předpisů) spočívá na smluvním principu (k vydání věci dochází zásadně dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou), neprojevuje se při něm autonomie vůle smluvních stran; v nabytí věci dohoda o vydání věci je jen výsledkem toho, že oprávněná osoba má (za stanovených podmínek) právo (nárok) požadovat navrácení (určitého) majetku a že povinná osoba má právní povinnost (určitý) majetek (za stanovených podmínek) oprávněné osobě vydat (odevzdat), a nikoliv projevem autonomní vůle smluvních stran. Došlo-li k vydání věci podle (ve znění pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím soudu, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně“.

Poukaz dovolatele na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. , je nepřípadný, neboť na danou věc nedopadají. K námitce dovolatele, že soud prvního stupně považoval zčásti obsah smíru za prodej jeho majetku, je možno uvést, že takový názor odvolací soud při svém rozhodnutí nesdílel, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá; předmětem dovolacího řízení ovšem není přezkoumání správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Protože dovolání žalobce a) není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. března 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu