Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 37/2017

8 Tdo 37/2017-22

U S N E S E N Í

D. B.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

se

dovolání obviněného D. B.

odmítá

.

Odůvodnění:

1. Obviněný D. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. , uznán vinným, že

dne 10. 7. 2015, v době od 19.00 hod. do 19.15 hod., v P. – S., na ul. Č., na chodníku u OD Albert, ve značně podnapilém stavu, při chůzi předešel poškozeného J. L., poté s cílem získat finanční hotovost se k němu vrátil a prudce jej oběma rukama strčil do hrudníku, což poškozený nečekal a upadl na chodník na záda a levý bok, následně mu se slovy: „a to je taky moje“ vytrhl z ruky bankovku v hodnotě 200 Kč, kterou poškozený držel v ruce, protože si ji po nákupu nestačil zandat do peněženky, a z místa rychlou chůzí odešel, přičemž v důsledku pádu na zem poškozený utrpěl zlomeninu horního konce levé stehenní kosti mezi chocholíky a zlomeninu dolních konců kostí levého předloktí (kosti vřetenní a zobcovitého výběžku kosti loketní), kteréžto zranění je považováno za vážnou poruchu zdraví, neboť omezilo poškozeného v obvyklém způsobu života bolestivostí poranění, nutností podrobit se operaci a omezením hybnosti levé horní a levé dolní končetiny, a to nejméně po dobu dvou měsíců.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2

písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčení protialkoholní a protitoxikomanické v ústavní formě. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, Na Perštýně 359/6, Praha 1, částku 120. 679 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. L. (dále převážně jen „poškozený“), s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání (státní zástupkyně je podala v neprospěch obviněného do výroku o trestu). Vrchní soud v Praze o nich rozhodl usnesením ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , tak, že

I. podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. -341, zrušil toliko ve výroku o ochranném léčení protitoxikomanickém a ve výroku, kterým byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený J. L. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

II. podle § 256 tr. ř. odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítl.

4. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Capouška proti němu podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že skutek tak, jak byl popsán a zjištěn soudy obou stupňů, nelze právně podřadit pod skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Namítl, že shromážděné důkazy nesvědčí pro jeho úmyslné jednání s cílem zmocnit se finanční hotovosti, které současně sám popřel, a v této souvislosti poukázal na to, že nejen v rozhodný den, ale i předtím měl k dispozici dostatek finančních prostředků, a tudíž neměl žádnou potřebu získat finanční hotovost protiprávním způsobem. Dále tvrdil, že celý tento velmi nešťastný incident měl počátek v jeho prvotním kontaktu s poškozeným, kdy o něj nechtěně zavadil, a následná verbální reakce poškozeného byla příčinou toho, že se k němu vrátil několik kroků zpět. Zdůraznil, že jeho jednání poté mělo charakter zkratkovitého jednání (jak je ostatně uvedeno i ve znaleckém posudku), jednalo se o náhlý impuls, který nemohl být nijak promyšlen, natož plánován (to vše s ohledem na míru alkoholu, kterou byl ovlivněn), a proto v tomto případě nelze přisvědčit právnímu závěru soudu prvního stupně a dovodit jeho úmyslné jednání, a to ani nejméně úmysl nepřímý. Uvedl, že závěr o úmyslu musí být konkrétně prokázán a nemůže být v žádném případě obecně opřen o jeho předchozí trestní minulost tak, jak to učinily soudy obou stupňů; s poukazem na to, že v minulosti již byl pro shodný trestný čin odsouzen, či z důvodu totožného modu operandi (jak uvedl odvolací soud) nelze v žádném případě dospět k závěru o formě zavinění a právní kvalifikaci.

6. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný vyslovil názor, že právní závěry obou soudů nižších instancí jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudům obou stupňů vytkl rovněž to, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá žádný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

7. Z těchto důvodů dovolatel v samém závěru svého podání navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

8. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněným namítaný tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry v souvislosti s jeho stěžejní výtkou nedostatku úmyslného zavinění v daném případě nenastal, neboť soudy bez důvodných pochybností dospěly k závěru, že se přisouzeného jednání dopustil minimálně v úmyslu nepřímém, který též v odůvodnění svých rozhodnutí pečlivě zdůvodnily z toho hlediska, které skutečnosti a z jakých důvodů v tomto směru vzaly za prokázané; tyto výhrady jsou tedy i totožné s odvolacími námitkami a odvolací soud jejich důvodnost již přezkoumal.

9. Státní zástupkyně následně zdůraznila, že při posouzení povahy dovolatelova zavinění ve vztahu k jeho úmyslu zmocnit se cizí věci soudy zcela správně vycházely ze zjištěné situace, za které se s poškozeným dostal daného dne do kontaktu a kterou rozhodně nemohly označit za nešťastnou náhodu, při které o poškozeného tzv. nechtěně zavadil, a to za stavu, kdy jej cíleně předešel a sebral mu bankovku, a připojil tak jednoznačný slovní komentář, že nemohlo být pochyb o tom, že jeho záměrem bylo dostat bankovku do své dispozice. Obhajoba obviněného, že peníze akutně nepotřeboval, není z hlediska posouzení otázky jeho zavinění rozhodující, neboť takto odůvodněná chybějící motivace mu nezabránila, aby přisouzeným způsobem nejednal. Opatřená skutková zjištění nevypovídají ničeho o tom, že v posuzovaném případě byl dán podnět k dovolatelově zkratkovitému jednání impulsem ze strany poškozeného, a tomu také odpovídá způsob, jakým znalec z odvětví psychologie a psychiatrie posoudil emocionální stránku povahy obviněného vyznačující se stěžejním rysem její nevyváženosti, lability, impulzivity a vznětlivosti, především pak ve stavu opilosti; výsledkem byl právě onen násilný způsob, jakým do poškozeného v záměru získat jím drženou bankovku oběma rukama strčil, a tudíž musel být srozuměn s tím, že se mu tento jen stěží bude moci bránit v poloze na zádech, zvláště pak v jeho zřetelně pokročilém věku. Jestliže soudy vedle zmíněných okolností neopomenuly přihlédnout k trestní minulosti obviněného, resp. k jeho zkušenostem se speciální recidivou a obdobným modem operandi, pak nepochybily, ale naopak zohlednily subjektivní stránku jeho jednání ve všech dostupných souvislostech. Státní zástupkyně doplnila, že subjektivní stránku ve formě minimálně nedbalostního zavinění ve vztahu k těžšímu následku jeho jednání v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného dovolatel ve svém podání nenapadl.

10. S ohledem na to, že povaha argumentace obviněného, jenž se omezil toliko na vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování, aniž by vyložil, že v jeho případě je rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy extrémní intenzity, neodpovídala judikovaným podmínkám výjimečného zásahu do těch skutkových zjištění, která se stala rozhodnými pro shodný závěr soudů obou stupňů, že se přisouzeného jednání vůči poškozenému dopustil v úmyslné formě, a to minimálně v nepřímém úmyslu, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

11. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 13. 1. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až

l

) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

15. Z tohoto pohledu lze jen se značnou mírou tolerance považovat dovolací argumentaci obviněného, jež spočívala na jeho stěžejní námitce o absenci subjektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě úmyslného zavinění, za podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzení o nedostatku jeho úmyslu ve vztahu k zmocnění se cizí věci, v posuzovaném případě konkrétně finanční hotovosti, totiž obviněný odůvodňuje převážně výhradami k průběhu skutkového děje, přičemž jednak vytýká soudům obou stupňů, že na podkladě nesprávného hodnocení provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, a jednak provádí vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje; tak je tomu v případě, když poukazuje na to, že měl v době, kdy se daného jednání dopustil, dostatek finančních prostředků, a tvrdí, že příčinou jeho jednání byla verbální reakce poškozeného na to, že o něj předtím nechtěně zavadil, a že jeho jednání poté mělo charakter zkratkovitého jednání, náhlého impulsu, který nemohl být nijak promyšlen, natož plánován (to vše s ohledem na míru alkoholu, kterou byl ovlivněn). Takové jeho námitky směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily, a stojí tudíž mimo jím tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Obviněný v souvislosti s výše uvedenými námitkami ve svém dovolání rovněž vyslovil názor, že právní závěry obou soudů nižších instancí jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Soudům obou stupňů vytkl rovněž to, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá žádný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

17. K uvedené argumentaci Nejvyšší soud uvádí, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků

spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně

garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. , , ). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů

spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů

opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů

provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. , aj.).

18. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů

a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě

svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím).

19. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 7 a 8 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho strany 4 a 5).

20. Jestliže obviněný ve svém dovolání vyslovil názor, že v důsledku zmíněného tzv. extrémního nesouladu soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru o tom, že se posuzovaného jednání, a to ve vztahu ke zmocnění se finanční hotovosti, dopustil minimálně v nepřímém úmyslu, a tudíž skutek nesprávně právně posoudily jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, lze tuto námitku (se značnou mírou tolerance, neboť – jak již bylo shora uvedeno – ji spojil do značné míry s výhradami procesní a skutkové povahy) považovat z hlediska výše citovaného důvodu dovolání za relevantní.

21. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.

22. K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten,

kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví

.

23. Trestný čin loupeže má dva objekty, jimiž jsou osobní svoboda a majetek, přičemž zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Násilí

nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu.

Zmocněním se cizí věci

se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele.

Úmysl

pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. II. až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728 až 1730).

24. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými i soud odvolací, obviněný (zkráceně vyjádřeno) ve shora uvedené době a na shora uvedeném místě

ve značně podnapilém stavu, při chůzi

předešel

poškozeného …,

poté s cílem získat finanční hotovost se k němu vrátil a prudce jej oběma rukama strčil do hrudníku, což poškozený nečekal a upadl na chodník na záda a levý bok, následně mu se slovy: „a to je taky moje“ vytrhl z ruky bankovku v hodnotě 200 Kč, kterou poškozený držel v ruce

, protože si ji po nákupu nestačil zandat do peněženky, a z místa rychlou chůzí odešel, přičemž v důsledku pádu na zem poškozený utrpěl …

(výše popsané)

… zranění …,

(které jej)

omezilo … v obvyklém způsobu života … po dobu dvou měsíců.

25. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že „… obžalovaný se doznal, že do poškozeného strčil, až upadl, a sebral mu bankovku … z násilného napadení poškozeného s loupežným cílem jej … usvědčuje poškozený J. L., který uvedl, že když vycházel z OD Albert s bankovkou v hodnotě 200 Kč v ruce, kterou si ještě nestihl vložit do peněženky, otočil se k němu obžalovaný …. motající se, něco mu řekl, a pak ho prudce strčil do hrudníku, v důsledku čehož poškozený upadl na záda a částečně na bok. Obžalovaný, který jej napadl, mu pak se slovy: „a to je taky moje“ vytrhl bankovku z ruky a rychle odešel … poškozený v důsledku pádu utrpěl zranění mající charakter vážné poruchy zdraví … shromážděné důkazy svědčí pro úmyslné jednání s cílem zmocnit se finanční hotovosti, neboť obžalovaný měl poškozeného nejprve předejít asi o 10 metrů, následně se otočit a vrátit se k poškozenému, kterého prudce strčil do hrudníku, až upadl, a poté mu měl sebrat bankovku. Nešlo tedy o nějaké náhodné opilecké zavrávorání …“ (srov. strany 7 a 8 tohoto rozsudku).

26. Odvolací soud na str. 3 a 4 odůvodnění svého usnesení k tomu dále uvedl, že „ … z hlediska ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. byly provedeny v podstatě všechny potřebné důkazy, které mohly k objasnění skutkového stavu věci přispět a nalézací soud si tak vytvořil patřičný skutkový základ pro svoje rozhodnutí … shromážděné důkazy městský soud pak hodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. … soud prvého stupně také k tomu v odůvodnění napadeného rozsudku, které odpovídá kritériím § 125 odst. 1 tr. ř., vyložil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení … tvrzení, že nebyl vůbec prokázán záměr obžalovaného získat do dispozice cizí věci, vyvrací výpověď poškozeného, který mimo jiné popsal, jak se k němu obžalovaný vrátil a s jakým slovním doprovodem mu sebral bankovku, kterou si předtím nestačil uklidit … poškozený přitom popřel předchozí slovní konflikt, o který se opírala obhajoba obžalovaného, a o věrohodnosti jeho výpovědi nevznikly žádné pochyby, když jinak líčí událost v podstatě shodně jako obžalovaný sám … “.

27. S ohledem na učiněná skutková zjištění opřená o provedené důkazy, formulovaná v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a shora uvedenou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný skutek Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy použitá právní kvalifikace (jíž přisvědčila i státní zástupkyně ve svém výstižném vyjádření) je správná a zákonná.

28. Je mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný poté, co při chůzi předešel poškozeného, se záměrně k němu vrátil, a s cílem získat bankovku, kterou poškozený viditelně držel v ruce, neboť si ji nestačil uložit po nákupu do peněženky, prudce jej oběma rukama strčil do hrudníku, v důsledku čehož poškozený upadl, a následně mu se slovy „a to je taky moje“ vytrhl bankovku z ruky a z místa rychlou chůzí odešel. Z násilného způsobu jednání obviněného a rovněž ze slovního vyjádření, jímž je doprovodil, je nepochybné, že nešlo o pouhé „nechtěné zavadění“ o poškozeného a následné zkratkovité jednání v důsledku reakce poškozeného, nýbrž že se tohoto jednání dopustil úmyslně, a to v úmyslu přinejmenším nepřímém, neboť musel být minimálně srozuměn [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] s tím, že poškozený, téměř osmdesátiletý muž, se po pádu na zem, v poloze na zádech bude moci stěží bránit odejmutí bankovky (obviněný je třicetiletý muž v plné síle).

29. V důsledku pádu na zem poškozený utrpěl zranění mající charakter vážné poruchy zdraví [srov. § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku], neboť pohybové problémy u něj přetrvávaly ještě v době rozhodnutí soudu prvního stupně (tj. půl roku poté).

30. Lze proto učinit závěr, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soudy nižších instancí tudíž nepochybily, pokud daný skutek právně posoudily podle citovaného zákonného ustanovení.

31. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, které se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.

32. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

33. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 2. 2017 JUDr. Jan Bláha předseda senátu