Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3388/2016

23 Cdo 3388/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce J. T., identifikační číslo osoby 12767794, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Život 90, z. ú. se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 286/18, identifikační číslo osoby 00571709, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/14, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016, č. j. -683, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. května 2016, č. j. -702, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle , jsa přesvědčen, že odvolací soud řešil otázky procesního i hmotného práva v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je podle žalovaného přípustné i proto, že některé otázky judikatura Nejvyššího soudu dosud neřešila. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí. V tomto návrhu ho podpořil vedlejší účastník.

Žalobce jen stručně navrhl dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ).

Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s dosavadní judikaturou neprovedl výklad článku VIII, bod 8.1. smlouvy o dílo ze dne 1. srpna 2001, ve znění jejích dodatků, podle , obchodního zákoníku (dále „obch. zák.“), k čemuž jej zavázal již dovolací soud ve svém předchozím rozsudku v této věci ze dne 7. srpna 2012, č. j. -407. Dovolatel však přehlédl souvislosti, v nichž se v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu objevila výtka týkající se postupu podle obch. zák. Dovolací soud tehdy rozhodoval o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. října 2010, č. j. -381, který žalobu, v níž žalobce uplatnil nárok na doplatek ceny díla, posoudil jako předčasnou pouze s odůvodněním, že článek VIII, bod 8.1. smlouvy o dílo ve znění jejího 3. dodatku (obsahující ujednání týkající se podmínek úhrady ceny díla) je třeba vykládat v kontextu s článkem XI. bodem 11.2., v němž si smluvní strany sjednaly osmiletou záruční dobu. Vzhledem k ujednání o záruce dovodil, že „splatnost částky 1 000 000 Kč označované jako zádržné“ dosud nenastala, protože podmínku odstranění vad (obsaženou v článku VIII) je třeba vykládat též ve vztahu k vadám skrytým, zjištěným v průběhu záruky. Nejvyšší soud uvedl především, že z rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec zřejmé, z jakého důvodu k tomuto závěru dospěl, není jasné, jak (podle obch. zák.) vyložil projev vůle obsažený v ujednání, které je základem jeho úvahy, ani jak je právně posoudil. Argumentaci odvolacího soudu označil za vnitřně rozpornou a zdůraznil, že podmínku uplynutí záruční doby pro vznik nároku na zaplacení zbytku ceny díla si strany nesjednaly, naopak tento nárok vázaly na kolaudaci díla (vedle provedení veškerých prací, případně odstranění vad a nedodělků), tudíž argumentace o kontextu článku VIII a XI smlouvy v žádném případě nemůže obstát.

Z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne především výhrada vůči tomu, že odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí přijal zcela jiný závěr o vzniku nároku na cenu díla, než soud prvního stupně, aniž by z odůvodnění jeho rozsudku bylo jasné, jaké důvody ho k tomu vedly. Podstatná je rovněž v dřívějším rozsudku vyjádřená velmi zásadní pochybnost o tom, že by spolu články VIII a XI smlouvy mohly mít jakoukoli souvislost.

Odvolací soud v nyní posuzovaném rozhodnutí souvislost mezi těmito dvěma ujednáními v souladu se závěry Nejvyššího soudu právě uvedenými rovněž neshledal. Ze skutkových okolností, z nichž vycházel, neplyne, že by ujednání o ceně obsažené v čl. VIII, bod 8.1. smlouvy mohlo souviset též s jinými ujednáními ve smlouvě obsaženými. Vycházel-li odvolací soud za takové situace jen z výslovného znění článku VIII, bod 8.1., který, jak uvedl, podmiňuje úhradu doplatku ceny díla splněním tří kumulativních podmínek, totiž provedením veškerých prací, zkolaudováním a odstraněním případných vad a nedodělků, pak je jeho úvaha z tohoto zjištění plynoucí zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ta totiž povinnost výkladu právního úkonu podle § 266 och. zák. ukládá soudům tehdy, jsou-li (mohou-li být) o výkladu právního úkonu pochybnosti (srov. např. též odvolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. ). V daném případě tomu tak není. Odstranění vad a nedodělků je ve smlouvě uvedeno pouze jako jedna z podmínek doplatku ceny díla. (Z rozhodnutí odvolacího soudu plyne rovněž, že se ztotožnil se závěrem, který přijal soud prvního stupně ve svém původním rozhodnutí, totiž že v čl. VIII jsou míněny vady zjevné, tj. vady zjištěné při předání díla.) Založil-li tedy odvolací soud své nynější rozhodnutí na úvaze z toho plynoucí, totiž že ze dvou možností výkladu článku VIII, bod 8.1 smlouvy, které definoval Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí, přichází v úvahu ten, podle něhož je toto ujednání ujednáním o vzniku nároku na cenu díla podle § 548 odst. 1 obch. zák., nelze tomuto závěru nic vytknout.

Podle dovolatele odvolací soud posoudil otázku dokončení a předání díla v rozporu s judikaturou, na kterou konkrétně odkazuje, v níž Nejvyšší soud prosazuje názor, že dílo není řádně dokončené ani tehdy, když je objednatel převezme. Oponuje též závěru, že požadovaná část ceny díla je „splatná“, byla-li splatnost vázána na odstranění vad a nedodělků, které, jak tvrdí, odstraněny nebyly. Nesprávné je tudíž podle něho též rozhodnutí o úrocích z prodlení. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že dílo bylo koncem roku 2013 předáno bez vad a bylo zkolaudováno. Z tohoto zjištění učinil závěr, že všechny kumulativní podmínky pro vznik nároku na cenu sjednané ve smlouvě byly splněny. Dovolatel tudíž ve vztahu ke vzniku nároku na cenu podsouvá dovolacímu soudu jiné skutkové zjištění, než z něhož vyšel odvolací soud ve svém závěru o vzniku nároku na cenu díla. Zpochybnění právního hodnocení věci odvolacím soudem, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z něhož vyšel odvolací soud, není způsobilým dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze jen dodat, že vznik nároku na cenu a její splatnost nejsou totožné pojmy, rozhodnutí odvolacího soudu se týká jen prvního z nich, na úvaze o splatnosti ceny díla odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, otázka splatnosti tudíž přípustnost dovolání založit rovněž nemůže, stejně jako s tím související námitka, že žalobci nemohl vzniknout nárok na úroky z prodlení. Dovolatel, co se úroků z prodlení týče, nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání podle citovaného , pouze polemizuje s odvolacím soudem, protože má jiný právní názor, odvíjející se od jiných závěrů o skutkovém stavu, než k nimž dospěl odvolací soud.

Další dovolatelem uplatněné námitky vůči procesnímu postupu odvolacího soudu, totiž nesprávné posouzení důkazního břemene, které tu kterou stranu tížilo, nesprávná aplikace ‚ nesprávný způsob hodnocení důkazů, nepřezkoumatelnost rozsudku či nepředvídatelnost rozhodnutí, jsou jen námitkami vůči procesním vadám, které však samy o sobě (i kdyby byly důvodné) přípustnost dovolání založit nemohou, není-li dovolání přípustné z jiného důvodu ( věta druhá ).

Dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věty druhé neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. února 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.předseda senátu