Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3492/2016

U S N E S E N Í

Fotovoltaická elektrárna Eliška - Čáslav s. r. o

,

identifikační číslo osoby 289 194 08, se sídlem v Tuchlovicích, Hornická 639, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí,

se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené

Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, č. j. -90, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se na České republice domáhala zaplacení 2 892 760,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí měla být způsobena přijetím , kterým se mění , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonu (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Uvedeným zákonem byl zaveden povinný odvod ze státní podpory vyplácené dle za elektřinu vyrobenou v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 (dále jen „solární odvod“). Zavedení solárního odvodu podle žalobkyně zásadním způsobem ovlivnilo její podnikání a ve svém důsledku představovalo nucené omezení jejího základního práva vlastnit majetek, za což jí dle d, dále jen „Listina“, náleží náhrada.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. -51, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , účinného od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „“, odmítl.

Dovolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je možné v řízení o náhradu škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále „OdpŠk”, posuzovat existenci „rdousícího efektu“ solárního odvodu tak, jak jej specifikoval Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod č. 220/2012 Sb. V tomto směru odvolací soud nepochybil, pokud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu) dospěl k závěru, že námitku likvidačního dopadu solárního odvodu nelze s úspěchem uplatňovat v občanském soudním řízení, nýbrž v řízení daňovém (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. února 2015, sp. zn. ). Je totiž primárně věcí finanční správy, aby velmi bedlivě v každém konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se zohledněním jeho celkové daňové zátěže (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. ). Tyto závěry bezpochyby dopadají i na řešenou věc. Posouzení této otázky odvolacím soudem tudíž není ve smyslu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání neshledává důvod se odchýlit.

Žalobkyně dovolacímu soudu dále předestřela otázku, zda je možné (za analogické aplikace ) se na státu domáhat náhrady škody dle y za nucené omezení vlastnického práva způsobené přijatou legislativou. Možnost takového postupu dovozovala žalobkyně ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. . Žalobkyně v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že důvod jejího nároku uplatněného žalobou nespatřoval přímo v porušení y, ale v legislativní činnosti žalované, a že s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , dospěl k závěru, že nebyla dána existence odpovědnostního titulu jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu.

Uvedená námitka žalobkyně se ovšem míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Z předložené otázky totiž plyne, že před jejím posouzením bylo nezbytné zhodnotit otázku, zda došlo k protiústavnímu omezení vlastnického práva žalobkyně. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud se v prvé řadě zabýval možnými protiústavními důsledky zákonných opatření zavádějících solární odvod a odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. , ve kterém Ústavní soud dovodil, že tato opatření jsou v souladu s ústavním pořádkem. Odvolací soud následně uzavřel, že v projednávané věci nelze rozhodnout o neústavnosti těchto opatření. Současně, jak už bylo výše uvedeno, odvolací soud ani nemohl zkoumat existenci individuálních ústavně nepřípustných (likvidačních) důsledků těchto opatření. Je tedy zřejmé, že pokud odvolací soud nemohl dojít k závěru o protiústavním omezení vlastnického práva žalobkyně, nepříslušelo mu ani posuzovat, zda žalobkyni příslušela náhrada podle y. Z toho rovněž plyne, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nebyl povinen zkoumat, zda je možné se za analogického použití domáhat na státu náhrady škody z titulu porušení y. Na základě výše uvedeného je možné uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení výše předestřené otázky nespočívalo, a daná otázka tak přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu