Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4197/2015

 29 Cdo 4197/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky PhDr. B. J., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o návrhu na zápis u Sociální klinika z. ú. do rejstříku ústavů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. U 58/MSPH, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015, č. j. -45, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. ledna 2015, č. j. -45, potvrdil usnesení ze dne 4. srpna 2014, č. j. U 58-RD7/MSPH, Fj 208656/2014, jímž Městský soud v Praze (dále jen „rejstříkový soud“) zamítl návrh na zápis u Sociální klinika z. ú. (dále jen „ústav“) do rejstříku ústavů.

Soudy vyšly z toho, že:

1) Navrhovatelka založila dne 5. května 2014 jako jediná zakladatelka ústav.

2) Navrhovatelka založila ústav zakládací u (dále jen „ “).

3) nebyla pořízena ve formě veřejné y.

Rejstříkový soud konstatoval, že právní úprava ústavů neobsahuje ustanovení, které by stanovilo, v jaké formě mají být pořízena zakladatelská právní jednání těchto právnických osob. Vyšel proto z , (dále též jen „o. z.“), a s odkazem na o. z. dovodil, že právní jednání směřující k založení u vyžaduje formu veřejné y. V poměrech projednávané věci byl tedy – podle rejstříkového soudu – ústav založen „pouze zdánlivě“.

Odvolací soud uvedl, že pod kategorii „právních poměrů ústavu“ ve smyslu o. z. je nezbytné řadit též otázku formy zakladatelského právního jednání. Nestanoví-li výslovně, v jaké formě má být pořízena, je na místě vyjít z právní úpravy nadací, z níž vyplývá, že nadační vyžaduje formu notářského zápisu. K námitce navrhovatelky, podle níž byly do rejstříku ústavů (v minulosti) zapsány i y, jejichž zakládací y nebyly pořízeny ve formě notářského zápisu, odvolací soud uvedl, že v řízení o návrhu na (prvo)zápis právnické osoby není oprávněn přezkoumávat správnost zápisu jiných (již zapsaných) právnických osob.

Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále též jen „ “), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda u vyžaduje formu notářského zápisu.

Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle ) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle jejího názoru se subsidiární odkaz plynoucí z o. z. vztahuje pouze na již existující y, nikoli na podmínky jejich založení. Je tomu tak proto, že o. z. hovoří o „právních poměrech ústavu“, a aby bylo možné hovořit o právních poměrech právnických osob, musí právnická osoba nejprve existovat.

Dovolatelka dále uvádí, že právní úprava obsažená v o. z. je komplexní. To, že nezahrnuje požadavek na formu veřejné y, je podle jejího mínění „normativním vyjádřením“ skutečnosti, že zákon formu veřejné y nevyžaduje, a podpůrné užití ustanovení upravujících založení nadace je tedy vyloučeno.

Bezvýjimečné subsidiární užití nadační úpravy ve vztahu k ústavům – jak se podává z napadeného usnesení odvolacího soudu – by podle názoru dovolatelky vedlo k absurdním závěrům. Jako příklad uvádí, že za použití totožné argumentace by bylo nezbytné dovozovat, že v názvu u musí být (stejně jako u nadace) označení poukazující na jeho účel, což je dle jejího názoru výklad „zřejmě nesprávný“.

Dovolatelka zpochybňuje aplikaci nadační úpravy také proto, že požadavek veřejné y má u nadací „vytvářet garanci ve vztahu k veřejnosti“ (neboť nadace spravují velký majetek); v  poměrech ústavů však tyto předpoklady podle dovolatelky neplatí. Kromě toho je podle ní třeba hledět na právní jednání spíše jako na platné, než jako na neplatné ( o. z.), a to též s odkazem na usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 43/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud řídil „takovým výkladem práva, který šetří podstatu a smysl práva a současně respektuje obecný princip ochrany svobody těch, jejichž jednání právo reguluje.“

A konečně dovolatelka namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu vybočuje z dosavadní praxe rejstříkových soudů.

Dovolání je přípustné podle pro posouzení otázky dovoláním otevřené, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, a sice zda u vyžaduje formu veřejné y.

Podle § 122 o. z. právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právní jednáním, zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který stanoví jiný právní předpis.

Podle § 123 odst. 2 o. z. pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma.

Podle o. z. vyžaduje nadační formu veřejné y.

Podle § 402 o. z. je ústav právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky. Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených.

Z o. z. vyplývá, že se ústav zakládá zakládací u nebo pořízením pro případ smrti, přičemž musí zakladatelské právní jednání obsahovat alespoň název u a jeho sídlo, účel u vymezením předmětu jeho činnosti, popřípadě i předmět jeho podnikání, údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu, počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a podrobnosti o vnitřní organizaci u, nevyhradí-li se její úprava statutu u.

Z o. z. vyplývá, že v ostatním se na právní poměry u použijí obdobně ustanovení o nadaci, s výjimkou ustanovení o nadační jistině a nadačním kapitálu.

Podle o. z. vyžaduje-li právní jednání formu veřejné y, rozumí se jí notářský zápis; nahrazen může být rozhodnutím, kterým orgán veřejné moci v mezích své pravomoci schvaluje smír nebo jiný projev vůle, jehož povaha to nevylučuje.

v obecné rovině vyžaduje pro zakladatelské právní jednání právnické osoby písemnou formu. Úprava u ( až o. z.) neobsahuje zvláštní pravidlo, které by stanovilo formu, v níž má být zakladatelské právní jednání u (zakládací , popř. pořízení pro případ smrti) pořízeno; obsahuje však odkaz, podle něhož se „v ostatním“ na právní poměry u použijí obdobně ustanovení o nadaci. Zakladatelské právní jednání nadace (nadační ) přitom vyžaduje formu veřejné y.

Vedle korporací a fundací jsou y samostatným typem právnických osob, který (na rozdíl od korporací) nemá členskou základnu a jehož věcný substrát (na rozdíl od fundací) není nezcizitelný – srov. důvodovou zprávu k návrhu , s. 654 (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013). Jako právnické osoby ustavené za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky ( o. z.) nelze y s korporacemi či fundacemi zaměňovat, ani je pod některou z těchto skupin podřazovat. Z toho vyplývá, že mají-li být na právní poměry u „v ostatním“ použity obdobně ustanovení o nadacích, je možné připustit použití nadační úpravy jen tehdy a pouze v takovém rozsahu, aby bylo právní postavení u jako svébytného „typu“ právnické osoby zachováno [srov. například Hurdík, J. in Lavický, P. a kol. I. Obecná část ( -654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1594].

Ústav se zakládá zakládací u nebo pořízením pro případ smrti; ačkoli vypočítává minimální obsahové náležitosti právního jednání směřujícího k založení u ( o. z.), nestanoví výslovně, v jaké formě má být zakladatelské právní jednání u pořízeno.

Jelikož forma zakladatelského právního jednání není sama o sobě atributem, který by od sebe navzájem odlišoval jednotlivé druhy právnických osob (skutečnost, v jaké formě má být podle zákona zakladatelské právní jednání pořízeno, nemá z pohledu kategorizace právnických osob výraznou vypovídací hodnotu), bylo by při použití jazykového výkladu možné dovodit, že u vyžaduje formu notářského zápisu ( o. z. ve spojení s a 4 a o. z.).

Jazykový výklad však představuje pouze prvotní přiblížení k aplikované právní normě, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 30/1998 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 280/2006 Sb., či nález Ústavního soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. ).

V otázce formy zakladatelského právního jednání u nepanuje názorová jednota ani v literatuře. I z toho je patrné, že otázka formy zakladatelského právního jednání ústavů patří mezi nejednoznačné a výkladově obtížné, tedy že s prostým jazykovým (gramatickým) výkladem vskutku nelze vystačit [srov. Deverová, L. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. : komentář. Svazek I ( až 654). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 921; Duba, J., Šveřepová, K. Ústav – nedostatky právní úpravy v praxi. Bulletin advokacie, 2015, č. 10, s. 53; Forejtová, M., Šlejharová, M. Právní úprava u v a její nedostatky. Soukromé právo, 2016, č. 9, s. 17–19; Ronovská, K. Pět důvodů, proč nepožadovat pro zakladatelská právní jednání u nadačních fondů a ústavů povinnou formu notářského zápisu. Bulletin advokacie, 2014, č. 11, s. 48–49; či Svejkovský, J., Kabelková, E., Vychopeň, M. a kol. Vzory smluv, petitů a zakládacích listin dle nového . 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 95].

U nadací – jakožto osob, které zpravidla disponují majetkem vyšší hodnoty ( o. z.) – je smyslem požadavku zakladatelského právního jednání ve formě veřejné y zvýšená garance právní jistoty. Ve vztahu k ústavům však tato potřeba dána není, neboť zákon nestanoví minimální výši vkladu zakladatele, a tedy ani minimální (počáteční) výši majetku u [ o. z.]. Ačkoli přitom nelze popřít, že také majetek u může dosahovat vyšších hodnot, není k tomu tento „typ“ právnické osoby předurčen zákonem, a požadavek pořízení zakladatelského právního jednání ve formě veřejné y by proto (na rozdíl od nadací) neplnil svoji funkci.

Totožný závěr lze dovodit také za pomoci systematického výkladu, neboť ani pro zakladatelské právní jednání nadačního fondu – který je co do zákonem stanovené minimální výše vkladů v obdobném postavení jako ústav [ o. z.] – není veřejné y zapotřebí [k formě zakladatelského právního jednání nadačního fondu srov. Ronovská, K. in Lavický, P. a kol. I. Obecná část ( -654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1532]. Také proto je tedy možné konstatovat, že zakladatelské právní jednání ve formě veřejné y by u ústavů neodpovídalo účelu, který tato formální náležitost plní v rámci nadační úpravy.

Ve prospěch závěru, podle něhož se v poměrech ústavů neprosadí o. z., hovoří také aplikace právního principu in dubio pro mitius, který je jedním z explicitních odrazů priority jednotlivce a jeho svobod před státem ( , resp. ústavního , y, ve znění pozdějších předpisů, jakož i , resp. ústavního , d, ve znění pozdějších předpisů). Zásadně platí, že je-li k dispozici více výkladů právní normy, je třeba volit ten, který vůbec (resp. co nejméně) zasahuje do toho kterého základního práva či svobody; tento přístup přitom není omezen pouze na oblast veřejného práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. ).

Jestliže se tedy při řešení otázky zákonem vyžadované formy zakladatelského právního jednání u nabízí dvě možná výkladová řešení, přičemž není zcela jednoznačné, ke kterému z nich se přiklonit, je na místě zvolit to, které bude zakladatele (s respektem k ochraně práv třetích osob) zatěžovat co nejméně. Také z tohoto důvodu je tedy na místě přijmout výklad, podle kterého se pro zakladatelské právní jednání u nevyžaduje forma veřejné y.

Na základě výše vyložených argumentů je Nejvyšší soud přesvědčen, že pravidlo obsažené v o. z. na řešení otázky formy zakladatelského právního jednání u nedopadá. Proto je ve vztahu k u nezbytné vyjít z obecných ustanovení o ustavení a vzniku právnických osob, konkrétně z o. z., který stanoví, že pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje (prostá) písemná forma.

Pro zakladatelské právní jednání u tedy postačuje písemná forma.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že potvrdil-li odvolací soud rozhodnutí rejstříkového soudu, jímž byl zamítnut návrh dovolatelky na (prvo)zápis u, s tím, že u musí být pořízena ve formě veřejné y, bylo jeho právní posouzení věci nesprávné.

Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( a 2 věta první a druhá ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. února 2017

        JUDr. Filip  C i l e č e k

     předseda senátu