Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 3 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (8)103976B4F671B3DFC12581BD004780EE.html
HTML · 24.24 KB
No categories available
29 Cdo 4197/2015
29 Cdo 4197/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelky PhDr. B. J., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, o návrhu na zápis ústav u Sociální klinika z. ú. do rejstříku ústavů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. U 58/MSPH, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2015, č. j. 14 Cmo 469/2014 -45, takto:
O d ů v o d n ě n í:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. ledna 2015, č. j. 14 Cmo 469/2014 -45, potvrdil usnesení ze dne 4. srpna 2014, č. j. U 58-RD7/MSPH, Fj 208656/2014, jímž Městský soud v Praze (dále jen „rejstříkový soud“) zamítl návrh na zápis ústav u Sociální klinika z. ú. (dále jen „ústav“) do rejstříku ústavů.
Soudy vyšly z toho, že:
1) Navrhovatelka založila dne 5. května 2014 jako jediná zakladatelka ústav.
2) Navrhovatelka založila ústav zakládací listino u (dále jen „zakládací listina “).
3) Zakládací listina listin listina nebyla pořízena ve formě veřejné listin y.
Rejstříkový soud konstatoval, že právní úprava ústavů neobsahuje ustanovení, které by stanovilo, v jaké formě mají být pořízena zakladatelská právní jednání těchto právnických osob. Vyšel proto z § 418 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a s odkazem na § 309 odst. 4 o. z. dovodil, že právní jednání směřující k založení ústav u vyžaduje formu veřejné listin y. V poměrech projednávané věci byl tedy – podle rejstříkového soudu – ústav založen „pouze zdánlivě“.
Odvolací soud uvedl, že pod kategorii „právních poměrů ústavu“ ve smyslu § 418 o. z. je nezbytné řadit též otázku formy zakladatelského právního jednání. Nestanoví-li občanský zákoník výslovně, v jaké formě má být zakládací listina listin listina pořízena, je na místě vyjít z právní úpravy nadací, z níž vyplývá, že nadační listin listina vyžaduje formu notářského zápisu. K námitce navrhovatelky, podle níž byly do rejstříku ústavů (v minulosti) zapsány i ústav y, jejichž zakládací listin y nebyly pořízeny ve formě notářského zápisu, odvolací soud uvedl, že v řízení o návrhu na (prvo)zápis právnické osoby není oprávněn přezkoumávat správnost zápisu jiných (již zapsaných) právnických osob.
Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř. “), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda zakládací listina listin listina ústav u vyžaduje formu notářského zápisu.
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle jejího názoru se subsidiární odkaz plynoucí z § 418 o. z. vztahuje pouze na již existující ústav y, nikoli na podmínky jejich založení. Je tomu tak proto, že § 418 o. z. hovoří o „právních poměrech ústavu“, a aby bylo možné hovořit o právních poměrech právnických osob, musí právnická osoba nejprve existovat.
Dovolatelka dále uvádí, že právní úprava obsažená v § 405 o. z. je komplexní. To, že nezahrnuje požadavek na formu veřejné listin y, je podle jejího mínění „normativním vyjádřením“ skutečnosti, že zákon formu veřejné listin y nevyžaduje, a podpůrné užití ustanovení upravujících založení nadace je tedy vyloučeno.
Bezvýjimečné subsidiární užití nadační úpravy ve vztahu k ústavům – jak se podává z napadeného usnesení odvolacího soudu – by podle názoru dovolatelky vedlo k absurdním závěrům. Jako příklad uvádí, že za použití totožné argumentace by bylo nezbytné dovozovat, že v názvu ústav u musí být (stejně jako u nadace) označení poukazující na jeho účel, což je dle jejího názoru výklad „zřejmě nesprávný“.
Dovolatelka zpochybňuje aplikaci nadační úpravy také proto, že požadavek veřejné listin y má u nadací „vytvářet garanci ve vztahu k veřejnosti“ (neboť nadace spravují velký majetek); v poměrech ústavů však tyto předpoklady podle dovolatelky neplatí. Kromě toho je podle ní třeba hledět na právní jednání spíše jako na platné, než jako na neplatné (§ 574 o. z.), a to též s odkazem na usnesení ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014 , uveřejněné pod číslem 43/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud řídil „takovým výkladem práva, který šetří podstatu a smysl práva a současně respektuje obecný princip ochrany svobody těch, jejichž jednání právo reguluje.“
A konečně dovolatelka namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu vybočuje z dosavadní praxe rejstříkových soudů.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. pro posouzení otázky dovoláním otevřené, v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, a sice zda zakládací listina listin listina ústav u vyžaduje formu veřejné listin y.
Podle § 122 o. z. právnickou osobu lze ustavit zakladatelským právní jednáním, zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci, popřípadě jiným způsobem, který stanoví jiný právní předpis.
Podle § 123 odst. 2 o. z. pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje písemná forma.
Podle § 309 odst. 4 o. z. vyžaduje nadační listin listina formu veřejné listin y.
Podle § 402 o. z. je ústav právnická osoba ustavená za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky. Ústav provozuje činnost, jejíž výsledky jsou každému rovnocenně dostupné za podmínek předem stanovených.
Z § 405 odst. 1 o. z. vyplývá, že se ústav zakládá zakládací listino u nebo pořízením pro případ smrti, přičemž musí zakladatelské právní jednání obsahovat alespoň název ústav u a jeho sídlo, účel ústav u vymezením předmětu jeho činnosti, popřípadě i předmět jeho podnikání, údaj o výši vkladu, popřípadě o jeho nepeněžitém předmětu, počet členů správní rady i jména a bydliště jejích prvních členů a podrobnosti o vnitřní organizaci ústav u, nevyhradí-li se její úprava statutu ústav u.
Z § 418 o. z. vyplývá, že v ostatním se na právní poměry ústav u použijí obdobně ustanovení o nadaci, s výjimkou ustanovení o nadační jistině a nadačním kapitálu.
Podle § 3026 odst. 2 o. z. vyžaduje-li právní jednání formu veřejné listin y, rozumí se jí notářský zápis; nahrazen může být rozhodnutím, kterým orgán veřejné moci v mezích své pravomoci schvaluje smír nebo jiný projev vůle, jehož povaha to nevylučuje.
Občanský zákoník v obecné rovině vyžaduje pro zakladatelské právní jednání právnické osoby písemnou formu. Úprava ústav u (§ 402 až § 418 o. z.) neobsahuje zvláštní pravidlo, které by stanovilo formu, v níž má být zakladatelské právní jednání ústav u (zakládací listin listina , popř. pořízení pro případ smrti) pořízeno; obsahuje však odkaz, podle něhož se „v ostatním“ na právní poměry ústav u použijí obdobně ustanovení o nadaci. Zakladatelské právní jednání nadace (nadační listin listina ) přitom vyžaduje formu veřejné listin y.
Vedle korporací a fundací jsou ústav y samostatným typem právnických osob, který (na rozdíl od korporací) nemá členskou základnu a jehož věcný substrát (na rozdíl od fundací) není nezcizitelný – srov. důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku , s. 654 (sněmovní tisk číslo 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010 – 2013). Jako právnické osoby ustavené za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky (§ 402 o. z.) nelze ústav y s korporacemi či fundacemi zaměňovat, ani je pod některou z těchto skupin podřazovat. Z toho vyplývá, že mají-li být na právní poměry ústav u „v ostatním“ použity obdobně ustanovení o nadacích, je možné připustit použití nadační úpravy jen tehdy a pouze v takovém rozsahu, aby bylo právní postavení ústav u jako svébytného „typu“ právnické osoby zachováno [srov. například Hurdík, J. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 -654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1594].
Ústav se zakládá zakládací listino u nebo pořízením pro případ smrti; ačkoli občanský zákoník vypočítává minimální obsahové náležitosti právního jednání směřujícího k založení ústav u (§ 405 odst. 1 o. z.), nestanoví výslovně, v jaké formě má být zakladatelské právní jednání ústav u pořízeno.
Jelikož forma zakladatelského právního jednání není sama o sobě atributem, který by od sebe navzájem odlišoval jednotlivé druhy právnických osob (skutečnost, v jaké formě má být podle zákona zakladatelské právní jednání pořízeno, nemá z pohledu kategorizace právnických osob výraznou vypovídací hodnotu), bylo by při použití jazykového výkladu možné dovodit, že zakládací listina listin listina ústav u vyžaduje formu notářského zápisu (§ 418 o. z. ve spojení s § 309 odst. 1 a 4 a § 3026 odst. 2 o. z.).
Jazykový výklad však představuje pouze prvotní přiblížení k aplikované právní normě, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97 , uveřejněný pod č. 30/1998 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03 , uveřejněný pod č. 280/2006 Sb., či nález Ústavního soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06 ).
V otázce formy zakladatelského právního jednání ústav u nepanuje názorová jednota ani v literatuře. I z toho je patrné, že otázka formy zakladatelského právního jednání ústavů patří mezi nejednoznačné a výkladově obtížné, tedy že s prostým jazykovým (gramatickým) výkladem vskutku nelze vystačit [srov. Deverová, L. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. Svazek I (§ 1 až 654). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 921; Duba, J., Šveřepová, K. Ústav – nedostatky právní úpravy v praxi. Bulletin advokacie, 2015, č. 10, s. 53; Forejtová, M., Šlejharová, M. Právní úprava ústav u v občanském zákoníku a její nedostatky. Soukromé právo, 2016, č. 9, s. 17–19; Ronovská, K. Pět důvodů, proč nepožadovat pro zakladatelská právní jednání u nadačních fondů a ústavů povinnou formu notářského zápisu. Bulletin advokacie, 2014, č. 11, s. 48–49; či Svejkovský, J., Kabelková, E., Vychopeň, M. a kol. Vzory smluv, petitů a zakládacích listin dle nového občanského zákoníku . 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 95].
U nadací – jakožto osob, které zpravidla disponují majetkem vyšší hodnoty (§ 330 odst. 1 o. z.) – je smyslem požadavku zakladatelského právního jednání ve formě veřejné listin y zvýšená garance právní jistoty. Ve vztahu k ústavům však tato potřeba dána není, neboť zákon nestanoví minimální výši vkladu zakladatele, a tedy ani minimální (počáteční) výši majetku ústav u [§ 405 odst. 1 písm. c) o. z.]. Ačkoli přitom nelze popřít, že také majetek ústav u může dosahovat vyšších hodnot, není k tomu tento „typ“ právnické osoby předurčen zákonem, a požadavek pořízení zakladatelského právního jednání ve formě veřejné listin y by proto (na rozdíl od nadací) neplnil svoji funkci.
Totožný závěr lze dovodit také za pomoci systematického výkladu, neboť ani pro zakladatelské právní jednání nadačního fondu – který je co do zákonem stanovené minimální výše vkladů v obdobném postavení jako ústav [§ 396 odst. 1 písm. d) o. z.] – není veřejné listin y zapotřebí [k formě zakladatelského právního jednání nadačního fondu srov. Ronovská, K. § 395 in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 -654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1532]. Také proto je tedy možné konstatovat, že zakladatelské právní jednání ve formě veřejné listin y by u ústavů neodpovídalo účelu, který tato formální náležitost plní v rámci nadační úpravy.
Ve prospěch závěru, podle něhož se v poměrech ústavů neprosadí § 309 odst. 4 o. z., hovoří také aplikace právního principu in dubio pro mitius, který je jedním z explicitních odrazů priority jednotlivce a jeho svobod před státem (čl. 1 odst. 1 , resp. čl. 2 odst. 4 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. , Ústavy České republik y, ve znění pozdějších předpisů, jakož i čl. 2 odst. 3 , resp. čl. 4 ústavního zákona č. 2/1993 Sb. , Listiny základních práv a svobo d, ve znění pozdějších předpisů). Zásadně platí, že je-li k dispozici více výkladů právní normy, je třeba volit ten, který vůbec (resp. co nejméně) zasahuje do toho kterého základního práva či svobody; tento přístup přitom není omezen pouze na oblast veřejného práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 3701/15 ).
Jestliže se tedy při řešení otázky zákonem vyžadované formy zakladatelského právního jednání ústav u nabízí dvě možná výkladová řešení, přičemž není zcela jednoznačné, ke kterému z nich se přiklonit, je na místě zvolit to, které bude zakladatele (s respektem k ochraně práv třetích osob) zatěžovat co nejméně. Také z tohoto důvodu je tedy na místě přijmout výklad, podle kterého se pro zakladatelské právní jednání ústav u nevyžaduje forma veřejné listin y.
Na základě výše vyložených argumentů je Nejvyšší soud přesvědčen, že pravidlo obsažené v § 418 o. z. na řešení otázky formy zakladatelského právního jednání ústav u nedopadá. Proto je ve vztahu k ústav u nezbytné vyjít z obecných ustanovení občanského zákoníku o ustavení a vzniku právnických osob, konkrétně z § 123 odst. 2 o. z., který stanoví, že pro zakladatelské právní jednání se vyžaduje (prostá) písemná forma.
Pro zakladatelské právní jednání ústav u tedy postačuje písemná forma.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že potvrdil-li odvolací soud rozhodnutí rejstříkového soudu, jímž byl zamítnut návrh dovolatelky na (prvo)zápis ústav u, s tím, že zakládací listina listin listina ústav u musí být pořízena ve formě veřejné listin y, bylo jeho právní posouzení věci nesprávné.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první a druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu