Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5014/2016

23 Cdo 5014/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně MORAVA INSURANCE s. r. o., se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 1451/11, identifikační číslo osoby 25325159, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, proti žalované ČSAD MHD Kladno a. s., se sídlem v Kladně-Kročehlavy, Železničářů 885, identifikační číslo osoby 27229131, zastoupené JUDr. Petrem Dítě, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, o náhradu škody ve výši 558.815 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. -275, takto:I. Dovolání žalobkyně se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

Dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky posouzení jednání žalované, spočívajícího ve výpovědi plné moci žalobkyni, jako úmyslného jednání v rozporu s dobrými mravy. Dále dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku, „zda je skutečnost existence vzájemných sporných práv mezi ovládajícími osobami stran bez dalšího důvodem pro učinění závěru o ukončení závazkových vztahů stran, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že nebýt těchto sporných práv, bylo by ukončení těchto závazkových vztahů v rozporu s dobrými mravy.“

Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v rozsahu všech jeho výroků, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když rozhodl, že se žalovaná nedopustila jednání v rozporu s dobrými mravy a že neměla v úmyslu svým jednáním poškodit žalobkyni. Ohledně posouzení jednání jako jednání v rozporu s dobrými mravy již Nejvyšší soud judikoval (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. ), že posouzení otázky, zda výkon určitého práva je v rozporu s dobrými mravy, přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěru o použití ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. ). Ustanovení obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení obč. zák., je přitom třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , nebo ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházel. Nelze ničeho vytýkat závěrům odvolacího soudu, podle nichž žalovaná v řízení prokázala, že účelem výpovědi plné moci byla skutečnost, že již dále nechtěla se žalobkyní spolupracovat, a to na základě ztráty důvěry, když mezi nimi byly různé spory. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že žalovaná nejednala v rozporu s dobrými mravy a neměla v úmyslu poškodit žalobkyni, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. ) jsou proto nepřípadné a přípustnost dovolání v této části založit nemohou.

Jestliže dále dovolatelka předkládá k řešení otázku, „zda je skutečnost existence vzájemných sporných práv mezi ovládajícími osobami stran bez dalšího důvodem pro učinění závěru o ukončení závazkových vztahů stran, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že nebýt těchto sporných práv, bylo by ukončení těchto závazkových vztahů v rozporu s dobrými mravy“, pak je dovolací soud nucen konstatovat, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz). Rozhodnutí odvolacího soudu totiž spočívá na závěru, že nedošlo k naplnění tří předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Žalovaná neporušila právní povinnost, není dána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením dobrých mravů a vzniklou škodou. Výpovědí plné moci žalovaná vykonala své právo. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani polemika dovolatelky se skutkovými zjištěními soudů (o neexistenci sporů mezi účastníky). Nejvyšší soud konečně poznamenává, že dovolatelkou namítanými nedostatky odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nemohl zabývat, neboť jde o vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ). Samotná vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení nezakládá.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2016JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.předseda senátu