Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4534/2016

23 Cdo 4534/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobce V. D., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Brabcovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová 2237, proti žalovanému J. S., místem podnikání ve Škrdlovicích, Karlov 31, IČO 18118704, o 694.537,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o žalobcově dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2016, č. j. -424, takto:

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Odvolací soud potvrdil v celém rozsahu rozsudek, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil částku 85.481,- Kč s příslušenstvím, jímž dále zamítl žalobu o zaplacení částky 470.162,56 Kč a jímž též uložil žalobci nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 137.163,- Kč a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení vzniklé státu. Odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci podle

Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné zásadně pro řešení právních otázek, proto jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ( ).

Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale teprve tehdy, jestliže k takovému závěru dospěje dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ).

Dovolání není přípustné.

Žalobce namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 30. 11. 2011, protože při úvaze o výši bezdůvodného obohacení, jehož se žalobce domáhal, nezohlednil obvyklou cenu dopravy materiálu, který žalobce žalovanému dodal. Žalobce však přehlédl, že odvolací soud ve svém rozsudku výslovně uvedl, že posoudit bezdůvodné obohacení odpovídající žalobcem provedené dopravě nebylo možné, protože žalobce netvrdil žádné konkrétní údaje, z nichž by bylo možné výši bezdůvodného obohacení zjistit, žalobcova skutková tvrzení byla zcela nedostatečná. Důvodem, pro který nebyla žalobci přiznána částka odpovídající obvyklé ceně dopravy, není tudíž žalobcem namítaný rozpor s judikaturou dovolacího soudu.

Žalobce dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou, která žalobci vznikla a jíž se v daném řízení rovněž domáhal. Žádnou právní otázku, která by ve vztahu k nároku na náhradu škody založila přípustnost dovolání podle shora již citovaného , však neformuluje. Dovolatel je přitom povinen, jak plyne z , své dovolání koncipovat tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, která otázka hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem, či o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobce je rovněž přesvědčen, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posuzování okolností hodných zvláštního zřetele, pro které je možné podle odepřít náhradu nákladů řízení té straně, která měla ve sporu úspěch. Dovolací soud však v úvahách, jimiž se odvolací soud při svém rozhodnutí o nákladech řízení řídil, rozpor s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že žalobcova majetková situace sama o sobě nemůže být důvodem pro aplikaci Tento závěr je v souladu se žalobcem zmiňovaným usnesením sp. zn. ze dne 31. března 2014, v němž Nejvyšší soud vysvětil (s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. října 2006, sp. zn. ), že dopad, který má uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků, může mít z hlediska aplikace vliv pouze tehdy, jestliže ke skutečnosti, že by přiznání těchto nákladů přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, přistupují též další okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Zcela shodně argumentoval Nejvyšší soud v dalším žalobcem zmiňovaném usnesení ze dne 21. července 2014,sp. zn. , a rovněž v usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. . Odvolací soud, jak je z jeho rozhodnutí zřejmé, pro rozhodnutí o nákladech řízení podstatné okolnosti konkrétního sporu zvažoval a dospěl-li na tomto základě k závěru, že nejsou dány podmínky pro aplikaci , nelze jeho rozhodnutí nic vytknout.

Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání jako nepřípustné podle , věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s , věty druhé neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. ledna 2017

JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á

předsedkyně senátu