Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
B68DD46C757C5524C12580C8004C8E45.html
HTML · 13.44 KB
No categories available
28 Cdo 2137/2016
28 Cdo 2137/2016
U S N E S E N Í
O. L.
H. K
, zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4,
o zaplacení částky 173 283 Kč s příslušenstvím
, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 47/2014 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 14 Co 324/2015 -233, takto:
I. Dovolání se
odmítá
.
II. Žalobce
je povinen
zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 115,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Grünera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. května 2015, č. j. 41 C 47/2014 -143, tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 173 283 Kč s příslušenstvím (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II a III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), neboť není přípustné, proto, že dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod k jinému posouzení této v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené právní otázky.
K otázce vymezení společné domácnosti (§ 115 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), s jejímž řešením se zde spojuje rozhodnutí o věci samé, lze z judikatury odkázat např. již na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1967, či zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81 , uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982), k níž se hlásí i současná rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013 , nebo usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1622/2008 ) a která je – jde-li o výklad relevantních ustanovení § 115 obč. zák. – přiměřeně použitelná i při posuzování otázky vzniku bezdůvodného obohacení mezi účastníky, v závislosti na řešení otázky, zda tvořili trvalé spotřební společenství (stav, kdy společně a bez vzájemného rozlišování hospodařili se svými příjmy) či nikoliv (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3770/2009 ).
Další argumentace dovolatele (a to i ve vztahu k závěru o naplnění legálních znaků společné domácnosti) spojuje se pak vesměs s kritikou skutkových závěrů odvolacího soudu, jež se již vymyká uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a přípustnost dovolání nemohou pak založit ani námitky dovolatele o tom, že řízení je postiženo vadami (dovozovaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí, chybějící procesní poučení či kritika postupu soudu při provádění dokazování), neboť ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. o. s. ř. ).
Přestože pak žalobce v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá „všechny výrokové části rozsudku (odvolacího soudu)“, tedy (patrně) i výroky o náhradě nákladů řízení, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. – v dovolání nevznáší.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalované patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 8 060 Kč [srov. § 6 odst. 1 , § 7 bod 5 , § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ) ve výši 1 755,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu