Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tdo 1110/2016

11 Tdo 1110/2016-43

U S N E S E N Í

L. M. ,

t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného L. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. ,

byl L. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci, a to mobilního telefonu.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce odvolání, na jehož základě

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. ,

podle § 258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu

podal obviněný

prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Ivety Magnuskové

dovolání

.

Pokud jde o dovolací důvod, odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný namítl, že mu odvolací soud uložil nezákonný trest, jelikož mu bylo dvakrát přičítáno k tíži jeho předchozí odsouzení, které bylo zohledněno jak v právní kvalifikaci skutku, tak i jako přitěžující okolnost u výroku o trestu. Odvolací soud pak také při stanovení výměry trestu nepřihlédl k doznání obviněného (ačkoli tímto doznáním obviněný významně přispěl k objasnění své trestné činnosti) a konstatoval, že u něj nelze shledat žádnou polehčující okolnost. Rozsudek odvolacího soudu je podle obviněného nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje odůvodnění, z něhož by bylo patrno, proč odvolací soud žádnou polehčující okolnost neshledal. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pak obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu v civilních věcech, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. , a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se vyjádřil

nejvyšší státní zástupce

prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve zrekapituloval předchozí průběh řízení a obsah dovolání obviněného a uvedl, že námitky obviněného uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají. Z hlediska rozsahu podaného dovolání je totiž patrné, že je obviněný zaměřil pouze proti výroku o trestu, přičemž proti výroku o vině by ostatně ani nic namítat nemohl, neboť tento výrok nebyl vůbec odvolacím soudem ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumáván. K tomu státní zástupce připomíná, že proti výroku o trestu lze zásadně (nejde-li o otázky jiného hmotněprávního posouzení, které mají vliv na otázku uložení trestu, typicky posouzení vztahu souběhu) brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, nehledě na skutečnost, že v jeho případě ani zjevně není dán.

Nad rámec tohoto konstatování se však státní zástupce s dovoláním obviněného neztotožňuje ani z věcného hlediska. Není podle něj pravda, že by odvolací soud v rozporu s ustanovením § 39 odst. 4 tr. zákoníku přihlédl jako k přitěžující okolnosti k předchozímu odsouzení, které zakládá znak zpětnosti ve smyslu § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Takový závěr z odůvodnění napadeného rozhodnutí dle názoru státního zástupce dovodit nelze. Odvolací soud zde totiž správně přihlédl ke skutečnosti, že obviněný se nyní projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro předchozí trestnou činnost. To je dle názoru státního zástupce zjevně okolnost odlišná, na niž ustanovení § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s § 39 odst. 4 tr. zákoníku nedopadá.

Pokud jde o existenci polehčujících okolností, dle názoru státního zástupce nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud je u obviněného neshledal. Obviněný zprvu využil svého zákonného práva a k věci nevypovídal, toto stanovisko změnil pouze částečně a teprve při dalším hlavním líčení se doznal v plném rozsahu podané obžaloby, ovšem nelze dovodit, že by se jednalo o doznání zcela upřímné a úplné. Státní zástupce pak má za to, že odvolací soud důvodně takové doznání jakožto polehčující okolnost neuznal, neboť je patrné, že obviněný výrazněji nenapomohl odhalení stíhané trestné činnosti a jeho doznání bylo zjevně pouze reakcí na důkazní situaci. Státní zástupce pak má za to, že je právem soudu rozhodujícího o trestu náležitě vyhodnotit, zda postoj obviněného ke spáchání trestného činu představuje prvek jeho nápravy, a pouze v takovém případě dospět k názoru, že jde o polehčující okolnost. Jinými slovy, jde-li o doznání pouze formální, nelze spatřovat pochybení soudu, pokud k takovému „doznání“ jako k polehčující okolnosti nepřihlédl.

S obviněným se pak lze podle státního zástupce do jisté míry ztotožnit v tom, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je poněkud kusé. Na druhou stranu má státní zástupce za to, že i tak odpovídá zákonným požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 125 tr. ř. Zde je totiž třeba přihlédnout k tomu, že přezkumná činnost odvolacího soudu byla omezena pouze na výrok o trestu, přičemž v tomto rozsahu lze z odůvodnění rozsudku úvahy krajského soudu seznat. Dovolání je v tomto směru zaměřeno pouze proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. proti jeho úrovni, což však nelze podle státního zástupce ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř. považovat za námitky přípustné.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K vyjádření nejvyššího státního zástupce podal obviněný repliku, v níž uvedl, že státní zástupce si sám protiřečí, neboť nejprve uvádí, že se obviněný doznal v plném rozsahu podané obžaloby, a následně konstatuje, že toto doznání nelze považovat za doznání úplné. Doznání v plném rozsahu obžaloby je podle obviněného logicky úplným doznáním. Postup, kterým by na obviněném bylo vynucováno další nebo širší doznání, by byl donucováním obviněného k sebeobvinění.

Za nesprávný považuje obviněný názor státního zástupce, že nenapomohl k odhalení stíhané trestné činnosti, jelikož stíhaná trestná činnost byla z jeho strany v plném rozsahu doznána. Pokud jde o nedostatečné odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, setrvává obviněný na svém stanovisku uvedeném v dovolání a nesouhlasí se závěrem Nejvyššího státního zastupitelství, že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě lze seznat úvahy, které soud vedly k předmětnému rozhodnutí.

Nejvyšší soud

jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení § 265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Námitky podané proti skutkovým zjištěním soudu proto nejsou dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Učinil by tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu pouze v případě, kdy by byla skutková zjištění soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy a bylo by tak porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. O takový případ však v posuzované věci nejde.

Z naznačeného výkladu je patrné, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jimi obviněný napadá pouze výrok o trestu, konkrétně výměru trestu odnětí svobody jako důsledek přičtení či nepřičtení přitěžujících a polehčujících okolností. K nápravě vad výroku o trestu je však určen primárně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v tr. ř. (srov. č. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu tr. ř. (srov. rovněž č. rozh. tr.).

Je tedy zřejmé, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku namítl takové vady napadeného rozhodnutí, které nelze v dovolacím řízení napravovat. Byl mu přitom uložen druh trestu, který zákon připouští, a to s výměrou v rámci zákonné trestní sazby.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. M. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 11. 2016

JUDr. Karel Hasch

předseda senátu