Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
63000D20CF5F0E91C12580C1004CA5D7.html
HTML · 20.16 KB
No categories available
29 Cdo 4819/2015
29 Cdo 4819/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15 88 64 92, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, PSČ 110 00, proti žalované J. W., zastoupené Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem, se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, PSČ 272 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 383/2012 , o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2015, č. j. 12 Cmo 372/2014 -297, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 35.235,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č. j. 50 Cm 383/2012 -196, zrušil ve vztahu k žalované (J. W.) směnečný platební rozkaz ze dne 14. ledna 2013, č. j. 50 Cm 383/2012 -26, jímž uložil tam označeným žalovaným (P. W., J. W. a A. S.), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni (UniCredit Leasing CZ, a. s.) částku 5.108.846,80 Kč s 6% úrokem od 12. října 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 17.029,- Kč a náklady řízení 422.994,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou a o vrácení zůstatku zálohy na znalečné (výroky II. a III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. června 2015, č. j. 12 Cmo 372/2014 -297, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. částečně změnil tak, že ve vztahu k žalované (J. W.) ponechal označený směnečný platební rozkaz (ve znění usnesení ze dne 23. ledna 2013, č. j. 50 Cm 383/2012 -29) „ohledně povinnosti žalované k zaplacení směnečného penízu ve výši 5.108.846,80 Kč s 6% úrokem od 12. října 2011 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 17.029,- Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 326.760,- Kč“ (první výrok); „ve zbývající části výroku uvedeného pod bodem I., kterou bylo rozhodnuto o zrušení směnečného platebního rozkazu ohledně povinnosti žalované zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 96.234,- Kč“, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud uzavřel, že:
1) Směnkou, o jejímž zaplacení soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem (tj. směnkou, kterou vystavila společnosti JIPE PEKÁRNA s. r. o. ve prospěch žalobkyně a za jejíž zaplacení se zaručila žalovaná − dále jen „sporná směnka“), byly zajištěny pohledávky žalobkyně z leasingové smlouvy č. 1102600245 uzavřené dne 25. července 2008 mezi žalobkyní (jako leasingovou pronajímatelkou) a společností (jako nájemkyní).
2) V intencích závěrů formulovaných ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007 (uveřejněného pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vznikl žalobkyni vůči společnosti v důsledku odstoupení od leasingové smlouvy nárok na zaplacení všech sjednaných leasingových splátek (§ 351 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. , obchodního zákoníku); o nárok na úhradu smluvní pokuty (jde-li o kauzální pohledávku jako základ pro vyplnění sporné směnky /původně blankosměnky/) tak nejde. Od leasingových splátek je nutno odečíst výtěžek z prodeje předmětu leasingu, který v poměrech dané věci činil 435.000,- Kč.
3) Námitka proti směnečnému platebnímu rozkazu, ve které žalovaná nesouhlasila s výší „ceny odebraného předmětu leasingu“, je neurčitá, když žalovaná neuvedla, o jakou částku byla (měla být) taková cena vyšší (tj. o jakou částku měla být nižší spornou směnkou zajištěná pohledávka). Zásada koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (§ 175 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu − dále jen „o. s. ř. ) přitom brání tomu, aby nedostatek tvrzení ve včas podaných námitkách byl odstraněn následným (žalovanou navrženým) dokazováním.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. , majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na „vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soud dosud nebyla vyřešena“, a to otázky „zda námitky vůči směnečnému platebnímu rozkazu obsahovaly úplná skutková tvrzení či nikoli“, jakož i otázky výkladu „práva leasingového pronajímatele na úhradu všech leasingových splátek při předčasném ukončení leasingové smlouvy s ohledem na ochranu slabší strany zakotvenou zákonem č. 89/2002 Sb. , občanským zákoníkem “ (dále jen „o. z.“).
Dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru o určitosti (a projednatelnosti) námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, vyjadřujíc současně přesvědčení, že „námitky byly dostatečně skutkově specifikovány a byl též stanoven rámec co do rozsahu směnečné sumy, v němž je směnečný platební rozkaz napadán“. S poukazem na nález Ústavního soudu (ze dne 26. března 2009) sp. zn. III. ÚS 3300/07 akcentuje, že ustanovení § 175 o. s. ř. o. s. ř. ji neomezovalo v tom, aby uplatnila v průběhu (námitkového) řízení relevantní skutečnosti či nabídla důkazy k obraně.“ Konečně dovolatelka shledává uplatnění „smluvní pokuty“ (rozuměj uplatnění nároku na úhradu všech leasingových splátek – viz právní posouzení věci soudy obou stupňů) za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a směnečný platební rozkaz ve vztahu k žalované zrušil, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. , Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. o. s. ř.
Učinil tak proto, že v řešení otázky (ne)určitosti námitky dovolatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu (co do výše „zůstatkové hodnoty předmětu leasingu“) je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozhodnutích ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 , a ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008 , uveřejněných pod čísly 3/2010 a 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007 , ze dne 23. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 1801/2010 .
Pro poměry dané věci Nejvyšší soud dodává, že na straně jedné sporná směnka zajišťovala všechny (v úvahu přicházející) pohledávky žalobkyně plynoucí z leasingové smlouvy (a jejího porušení) a na straně druhé žalovaná založila svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu (ve vazbě na konečné vyrovnání leasingové smlouvy) na tvrzení o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě (ve výši přesahující směnečnou sumu), které nebylo odvolacím soudem shledáno opodstatněným (viz dovoláním nezpochybněný závěr o tom, že nejde o smluvní pokutu, nýbrž o leasingové splátky) a dále na (co do vlivu na výši směnečné sumy nijak nekonkretizovaném) tvrzení ohledně „podhodnocení zůstatkové ceny předmětu leasingu“.
V této souvislosti rovněž považuje za zjevně nepřípadný i poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3300/07 , který řeší situaci zcela odlišnou.
Právně nevýznamná (z hlediska přípustnosti dovolání) je rovněž argumentace dovolatelky ohledně „ochrany slabší smluvní strany zakotvené zákonem č. 89/2002 Sb. “ Leasingovou smlouvu, na základě které vznikla spornou směnkou zajištěná pohledávka, totiž smluvní strany (právnické osoby – podnikatelé) uzavřely již 25. července 2008 a tato smlouva zanikla na základě právního úkonu (odstoupení od smlouvy) žalobkyně ze dne 1. června 2010; právní úprava účinná od 1. ledna 2014 se tak na vznik kauzální pohledávky a její výši zjevně nevztahuje (srov. § 3028 odst. 3 o. z.). Navíc v tomto směru dovolatelka sama poukazuje na ustanovení § 433 o. z., přestože leasingovou smlouvu uzavřely obě smluvní strany jako podnikatelé při své podnikatelské činnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalované vznikla povinnost hradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 19. října 2015), která podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 5.125.875,80 Kč – směnečná suma plus směnečná odměna) částku 28.820,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 35.235,20 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 , uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu