Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1742/2016

28 Cdo 1742/2016

U S N E S E N Í

hlavního města Prahy,

CITRONELLE a.s.,

IČO 27175227, se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, zastoupené Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36,

o zaplacení 1 087 964 Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2015, č. j. -108, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. -36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 087 964 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce se domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků bez právního důvodu v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011. Soud prvního stupně ve věci vydal platební rozkaz dne 28. 8. 2012, č. j. -31, v němž žalované uložil, podá-li odpor, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu písemně vyjádřila ve věci samé a v případě, že uplatněný nárok zcela neuzná, aby vylíčila rozhodující skutečnosti na svou obranu. Zároveň ji poučil o následcích nevyhovění dané výzvě bez vážného důvodu. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, pročež bylo rozhodnuto podle ustanovení rozsudkem pro uznání.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. -108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 54 700 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání usnesení podle , neboť žaloba obsahovala vylíčení všech rozhodujících skutečností a byla projednatelná. Vyslovil, že nastala fikce uznání nároku podle , neboť žalovaná se ve lhůtě 30 dní k žalobě bez vážného důvodu nevyjádřila, a proto soud prvního stupně rozhodl správně rozsudkem pro uznání.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu , neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky splnění podmínek pro vydání platebního rozkazu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive se touto otázkou nezabýval. Namítala, že se odvolací soud zcela nevypořádal s odvolacími námitkami žalované, nezmínil se o konkrétních výtkách žalované k obsahu žalobních tvrzení a z nich vyplývajícího nenaplnění podmínek pro vydání platebního rozkazu. V dovolání uváděla, že z žalobních tvrzení nevyplýval žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků za období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011 a navrhovala, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se nevydává rozsudek pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 11. 2012, č. j. -36.

Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil s názory odvolacího soudu, který se vypořádal s argumentací žalované uvedenou v odvolání, namítl, že dovolání nesplňuje předpoklady jeho přípustnosti ve smyslu a navrhoval dovolání odmítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle , (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 a článek II bod 2 , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení ( ), který je řádně zastoupen advokátem ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Usnesení podle ustanovení odst. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. ), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. K otázce, za jakých okolností je možné vydat usnesení podle , se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí. Je tomu tak zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, tedy vyžaduje-li to povaha věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. ). Pasivita žalovaného, který na kvalifikovanou výzvu adekvátně nereaguje, vede k fikci uznání žalobou uplatněného nároku ve smyslu a k vydání rozsudku pro uznání ve prospěch žalobce. Popsaný procesní postup nelze využít tehdy, trpí-li žaloba vadami, které bez dalšího brání jejímu projednání, nebo nejsou-li splněny podmínky řízení, což by vedlo k jeho zastavení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ).

Ve shora uvedených souvislostech dovolatelka tvrdí, že část žalobou uplatněného nároku (uvedená v petitu žaloby) nevyplývá z tvrzení obsažených v žalobě, a proto nejsou splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu potažmo výzvy; jde o část nároku za období od 1. 1. 2011 do 31. 1. 2011, která v odůvodnění žaloby není podle jejího přesvědčení zmíněna. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. , z něhož vyplývá,že i kdyby jen pro část žalobou uplatněného nároku platilo, že pro ni nelze vydat platební rozkaz, nemohla by na základě kvalifikované výzvy obsažené v platebním rozkazu, jenž byl i přesto vydán (a posléze odklizen odporem žalovaného), nastat fikce uznání nároku byť i jen pro tu jeho část, která ze žaloby vyplývá. Tato námitka je však s ohledem na obsah žaloby zjevně neopodstatněná.

Z žaloby se podává, že žalobce jakožto vlastník konkrétně specifikovaných pozemků (bod II. žaloby) požaduje po žalované, jež je bez právního důvodu využívala ke své podnikatelské činnosti minimálně v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, úhradu za toto užívání, a to za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 ve výši 539 511 Kč a za období od 1. 7. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 548 453 Kč (bod III. žaloby). Výši obvyklého nájemného (jako ekvivalent hodnoty užívání) stanovila žalobkyně za období celého roku 2011 v částce 135 Kč za metr čtvereční a rok, což s ohledem na výměru 8 059 metrů čtverečních představuje právě částku uvedenou ve výrokové části žaloby (bod VI. žaloby), totiž 1 087 964 Kč (539 511 Kč + 548 453 Kč). Spolu s jistinou je nárokován i specifikovaný úrok z prodlení.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žaloba obsahovala v dané věci úplné a dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností v souladu s , neboť z ní bylo zřejmé, na základě jakého skutkového děje a za jaké (přesně specifikované) období se žalobce po žalované domáhá peněžitého ekvivalentu za užívání pozemků a v jaké výši; výše nároku uvedená v odůvodnění žaloby včetně časového období, kterým byl celý rok 2011 (tedy včetně měsíce ledna), přitom odpovídala částce požadované v žalobním petitu. Žalobce tedy po skutkové stránce nepochybně vymezil, co má být předmětem řízení před soudem, přičemž odůvodnění zcela zjevně korespondovalo s žalobním žádáním v petitu. Podle Nejvyššího soudu tedy závěr odvolacího soudu, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání usnesení podle , je třeba považovat za správný. Tento závěr také není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit v tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto podle ustanovení , věty první, dovolání žalované odmítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, kdy subjektem, kterému toto právo s ohledem na výsledek řízení svědčí, je hlavní město Praha (statutární město), je nutno vycházet v návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu z presumpce odpovídajícího materiálního i personálního vybavení, které je dostatečné k tomu, aby tento účastník byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy. Jinak řečeno, zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů i tehdy, nepůjde-li o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ). Uvedené však platí tehdy, není-li v řízení prokázán opak (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. ), neboť i v případě náhrady nákladů řízení je nutné individuální posouzení každého případu. Právě z tohoto úhlu pohledu také na věc nahlížel dovolací soud, když poměřoval účelnost nákladů vynaložených na zastupování advokátem s reálnými možnostmi žalobce hájit své zájmy v situaci, kdy závěr o dostatečném personálním vybavení hlavního města Prahy k řešení daného sporu zpochybněn nebyl. S ohledem na uvedené nelze náklady vynaložené za zastoupení žalobce advokátem považovat za účelně vynaložené, a proto bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto dle , , , části věty před středníkem, a tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. října 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu