Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
B8CAE9452EBE8607C12580B80036761A.html
HTML · 11.18 KB
No categories available
26 Cdo 3495/2016
26 Cdo 3495/2016
U S N E S E N Í
městské části Praha 5,
V. F.
, zastoupenému JUDr. Radimem Břenkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 336/28, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 265/2012 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2015, č. j. 21 Co 12/2015 -69, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2015, č. j. 21 Co 12/2015 -69, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 5. 2014, č. j. 4 C 265/2012 -42, kterým uložil žalovanému vyklidit tam specifikovaný byt a zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3 ) zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř. “ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. ), neboť neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 -238a o. s. ř. o. s. ř. ), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.
Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. , o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Takový údaj se však v dovolání nenachází a ani z celého jeho obsahu nelze zjistit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Dovolatel navíc námitkami, jimiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, hodnocení provedeného dokazování soudem, a že odvolací soud neprovedl další důkazy a řízení tak zatížil vadou, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu