Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3207/2016

32 Cdo 3207/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Citibank Europe plc, se sídlem v Dublinu, North Wall Quay 1, Irská republika, registrační číslo 132781 (podnikající na území České republiky prostřednictvím Citibank Europe plc, organizační složky, se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo 28198131), zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému Ing.A. A., zastoupenému Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská třída 73/7a, o zaplacení částky 130 736,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015, č. j. -353, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 034 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 3. 2015, č. j. -311 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 130 736,65 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení částku 79 175 Kč (výrok II.).

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž formuluje několik „otázek zásadního právního významu“, přičemž má za to, že některé z nich „nebyly dosud vyřešeny v judikatuře dovolacího soudu“ a že otázka podjatosti soudce „by měla být posouzena dovolacím soudem jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a řízení zastavil.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „ “).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. , která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné tvrzení, že dovoláním napadený rozsudek spočívá na řešení otázek, které mají po právní stránce zásadní význam. Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. ).

Přípustnost dovolání nemohou založit dovolatelem formulované otázky „zásadního právního významu“, které podle jeho názoru dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny (zda může předseda soudu v rozvrhu práce určit, že věc s cizím prvkem bude pro účely rozvrhu práce považována za vnitrostátní, a zda lze považovat rozvrh práce, který nebyl podepsán předsedou soudu, za řádně vydaný ve smyslu , o soudech a soudcích). Řešením těchto otázek se odvolací soud nezabýval (nezabýval se jimi ani ve svém předchozím rozhodnutí ve věci, na které v odůvodnění odkázal), stran těchto otázek neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.

Námitkami, podle nichž odvolací soud „připustil řízení, kde vystupoval účastník bez procesní způsobilosti“, soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, odvolací soud nesprávně posoudil podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně a senát odvolacího soudu byl při rozhodování podjatý, dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vady podle ustanovení , f) a e) , které nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost, a pro jejichž posouzení nelze připustit dovolání ani podle ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. , ze dne 26. 2. 2014, sen. zn. , a ze dne 28. 7. 2016, sen. zn. ).

V ostatní své argumentaci dovolatel neuvádí, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje, a tento údaj nelze zjistit ani z obsahu dovolání. Předmětný nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení větu první ), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Pouhý nesouhlas dovolatele s procesním postupem soudů nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání směřující proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podle ustanovení odmítl.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu. K prvnímu výroku v části, v níž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti této části prvního výroku chybí v dovolání jakákoliv argumentace. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze ani v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl pro vady.

Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné vzhledem k ustanovení , když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za odvolací řízení (24 103,20 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. , a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ). Nejvyšší soud dovolání v této části odmítl podle ustanovení pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 15. 11. 2016

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu