Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 4467/2016

29 Cdo 4467/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce Debian Collector Ltd., se sídlem v Mahé, Victoria, Revolution Ave, Seychelská republika, registrační číslo 104653, zastoupeného JUDr. Martinem Soukupem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31a, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) V. Š., 2) K. K., zastoupené Mgr. Michalem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, PSČ 118 00 a 3) JV-TRANSPORT s. r. o., se sídlem v Neratovicích, Kojetická 1023, PSČ 277 11, identifikační číslo osoby 28234545, o zaplacení částky 75.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání druhé žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. -28, takto:Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. -28, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2015, č. j. -21, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Podáním ze dne 2. června 2015 uplatnila druhá žalovaná námitku místní nepříslušnosti. V ní uvedla, že žalobcem učiněná volba místně příslušného soudu (tj. soudu příslušného podle sídla třetí žalované) představuje v poměrech dané věci zneužití procesního práva, neboť „žalobce avaloval směnku třetí žalovanou (propojenou osobou) výhradně za účelem změny místně příslušného soudu“. V jednání žalobce proto druhá žalovaná spatřuje porušení jejího ústavního práva na zákonného soudce a navrhuje, aby věc byla postoupena místně příslušnému soudu, jímž je Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci.

Usnesením ze dne 5. června 2015, č. j. -21, Krajský soud v Praze námitku místní nepříslušnosti vznesenou druhou žalovanou zamítl.

Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení , a 3 a , (dále jen „ “) – uzavřel, že je soudem místně příslušným k projednání a rozhodnutí dané věci, když „žalobce zvolil místní příslušnost soudu dle sídla třetí žalované“. Výhrady uplatněné druhou žalovanou v námitce místní nepříslušnosti měl pro posouzení otázky místní příslušnosti za irelevantní.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. března 2016, č. j. -28, potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné.

Přitom zdůraznil, že „vzhledem k povaze uplatněného nároku, bydlišti, resp. sídlu žalovaných, platebnímu místu podle směnky bylo na volbě žalobce, zda žalobu podá u obecného soudu žalovaného, zde jednoho ze žalovaných, nebo zvolí soud na výběr daný podle platebního místa směnky“. Žalobce pak svůj úmysl „zcela zřetelně projevil“ podáním žaloby u Krajského soudu v Praze.

Na správnosti závěru soudu prvního stupně nemohou podle odvolacího soudu nic změnit ani „spekulativní námitky druhé žalované, které se v podstatě týkají již věci samé a právních vztahů ze směnky“. Vymezení okruhu účastníků řízení, jakož i volbu místně příslušného soudu „podle zákonné úpravy“ není možné považovat za zneužití procesního práva či porušení práva na spravedlivý proces. Druhá žalovaná, pokračoval odvolací soud, by se měla soustředit „na svůj závazek ze směnky splatné v květnu 2012 a jeho splnění a nehledat cesty k protahování řízení, což právě z její strany může značit bránění průchodu práva, poškozování věřitele a zneužívání procesního práva“.

Proti usnesení odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , majíc za to, že odvolací soud se jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky, zda je soud povinen argumentačně se vypořádat s námitkou zneužití procesního práva, jednak v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda „může být volba místní příslušnosti soudu dle avala směnky zakázaným zneužitím procesního práva ( ), pokud je zjevné, že avalování směnky směřovalo výhradně ke změně místně příslušného soudu“.

Podle dovolatelky odvolacím soudem zastávaný názor, podle kterého žalobce realizoval výběrem místně příslušného soudu jen své procesní oprávnění, ještě nevylučuje závěr, že žalobce takovým postupem procesní právo také zneužil. Povinností soudů nižších stupňů pak bylo se otázkou možného zneužití procesního práva zabývat a vypořádat se rovněž s argumentací, kterou v tomto směru dovolatelka v průběhu řízení uplatnila. V této souvislosti dovolatelka rovněž odkázala na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 25. října 2012, sp. zn. (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 13/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 13/2013“).

Dovolatelka je přitom přesvědčena, že v projednávané věci o zneužití procesního práva (z důvodu popsaných v podaném dovolání) skutečně šlo, když žalobce i třetí žalovaná jsou fakticky ovládáni stejnou osobou (P. R.), přičemž podání žaloby i vůči třetí žalované zjevně nemá za cíl vymožení směnečné pohledávky po této žalované, nýbrž upření práva dovolatelky na přístup k zákonnému soudci.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby rozhodl tak, že přikáže věc k projednání Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci jako soudu místně příslušnému.

Dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení , když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle ustanovení v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.

Ustanovení pak určuje, že řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu (odstavec 1). Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich (odstavec 2).

Nejvyšší soud již v R 13/2013, na který přiléhavě poukázala v podaném dovolání rovněž dovolatelka, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož podal-li žalobce žalobu proti více žalovaným, aniž by také vůči všem sledoval ochranu svého porušeného nebo ohroženého práva, jen proto, aby tím založil místní příslušnost soudu, u něhož by věc jinak nemohla být projednána a rozhodnuta, postupuje soud při zkoumání místní příslušnosti stejně, jako kdyby byla žaloba podána jen vůči tomu ze žalovaných, který měl být takovou žalobcovou procesní obstrukcí poškozen (srov. v této souvislosti též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. a sp. zn. , vydaná v typově shodných věcech téhož žalobce).

Z výše řečeného pro poměry dané věci plyne, že nezabýval-li se odvolací soud (náležitě odůvodněnými) výhradami druhé žalované, podle kterých žalobce podáním návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu též proti třetí žalované nesleduje vymožení dlužné částky po této žalované, ale jeho jednání má pouze za cíl založit místní příslušnost Krajského soudu v Praze jako soudu, který by jinak nebyl (ve vztahu k ostatním žalovaným) povolán k projednání a rozhodnutí dané věci, je jeho právní posouzení – ve světle závěrů formulovaných ve výše citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu – neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2016

JUDr. Jiří Z a v á z a lpředseda senátu