Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1863/2016

23 Cdo 1863/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalovaným 1) JUDr. T. H., advokátovi, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, identifikační číslo osoby66213045 a 2) JUDr. Z. K., advokátovi, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, identifikační číslo osoby 16162765, oběma zastoupeným Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze 5,Kořenského 1107/15, o zaplacení 864.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č. j. -223, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 12.535,60 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalobce.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2013, č. j. -176, zčásti vyhověl žalobě a uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci společně a nerozdílně 144.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 144.000,- Kč s konkretizovaným příslušenstvím a zaplatit žalobci společně a nerozdílně 144.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (bod I. výroku), v rozsahu požadavku na uložení povinnosti žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci společně a nerozdílně 144.000,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným, 144.000,- Kč s konkretizovaným příslušenstvím a 144.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).

K odvolání žalobce i žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání s tím, že je považují za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), uplatňujíce dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

K dovolání žalovaných se vyjádřil žalovaný tak, že je považuje za nepřípustné.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2015, č. j. -252, bylo dovolání odmítnuto. Označené usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 5. dubna 2016, sp. zn. , s odůvodněním, že dovolací soud při výkladu podaného dovolání pochybil, když je striktně hodnotil jako pouhou polemiku se skutkovým stavem věci. Dovolatelé přitom činili sporným především právní hodnocení daného případu, zaměřili se především na interpretaci (a aplikaci) ustanovení (eventuálně ) , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Dovolací soud tím porušil právo žalovaných na spravedlivý proces ve smyslu d.

Dovolací soud proto, vázán právním názorem Ústavního soudu ( y), dovolání znovu projednal.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelé předně namítají, že odvolací soud posoudil právní otázku, „zda vzniká nárok na odměnu, pokud ten, kdo má za tuto odměnu poskytovat službu, tuto službu poskytuje či ji poskytuje nekvalitně tak, že příjemce více poškozuje, než mu prospívá“, a to „pokud lze na daný spor nahlížet jako na vztah mezi běžnými subjekty obchodních vztahů“, v rozporu s ustálenou judikaturou. Poukazují přitom konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. , a ze dne 24. srpna 2000, sp. zn. . Uvedená rozhodnutí však na nyní projednávanou věc nedopadají, tudíž nejsou v dané věci relevantní. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2012, sp. zn. , se týká aplikace a výkladu ustanovení § 325, § 326 obch. zák., jež obecné soudy v projednávané věci neaplikovaly a správně ani aplikovat neměly. Ustanovení § 325 obch. zák. se vztahuje jen na případy, kdy podle smlouvy nebo podle zákonné úpravy je povinnost plnit (resp. právo požadovat plnění) dána pro vzájemné závazky ve stejné době, což v dané věci nenastalo. Dle článku VIII. odst. 2 Dohody o vztazích s přidruženým advokátem ze dne 21. prosince 2009 byla měsíční fixní odměna splatná dle faktury vystavené předchůdkyní žalobce. Dohodnutá fixní měsíční odměna byla předchůdkyní žalobce fakturována a daná faktura byla splatná vždy následující měsíc. Ani aplikace ustanovení § 326 obch. zák. pak v dané věci nepřipadá v úvahu, když se nejednalo o situaci, kdy by strana, která byla povinna svůj závazek splnit dříve, odepřela plnění za podmínek stanovených v tomto ustanovení.

V rozsudku ze dne 24. srpna 2000, sp. zn. , pak Nejvyšší soud posuzoval důvodnost uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu či nikoli. V projednávané věci se však nejedná o mzdový nárok žalobkyně, ale o nárok na odměnu vyplývající ze smlouvy o trvalé spolupráci mezi advokáty dle ustanovení , o advokacii, ve znění účinném od 1. září 2009.

Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky dovolatelů ohledně odchýlení se od uvedené judikatury Nejvyššího soudu dovolání přípustným nečiní.

Dovolatelé dále přípustnost dovolání spatřují v tom, že otázka odvětvových specifik advokacie a jejich dopadu na zvýšení vzájemné odpovědnosti jednotlivých smluvních aktérů těchto vztahů, stejně jako otázka důrazu na ochranu důvěry v tomto odvětví, nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Ani tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaných podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2016

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.

předseda senátu