Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3947/2015

22 Cdo 3947/2015

U S N E S E N Í

Ing. F. S.,

Ing. P. C.,

zastoupenému JUDr. Miloslavem Krýslem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 30, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2015, č. j. -248, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Františka Steidla.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. -207, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 1/2, lesní pozemek, parc. č. 177/1, orná půda, parc. č. 177/25, orná půda, parc. č. 303/22, trvalý travní porost, parc. č. 303/25, trvalý travní porost, parc. č. 381, trvalý travní porost, parc. č. 404/3, ostatní plocha, parc. č. 411/1, orná půda, parc. č. 412, orná půda, parc. č. 413/7, orná půda a parc. č. 820/4, vodní plocha, všech zapsaných u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy, pro obec B., k. ú. B., na LV č. 801 (dále rovněž jako „předmětné pozemky“) (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, č. j. -248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to zejména v posouzení dobré víry žalobce, že mu předmětné pozemky patří, jako jednoho z předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením. Především namítá, že pokud byla odvolacím soudem darovací smlouva ze dne 10. 8. 1990, na základě které se žalobce chopil držby předmětných pozemků, posouzena jako absolutně neplatný právní úkon, nemohl být žalobce již od samého počátku v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků, a na základě tohoto titulu nemohla začít běžet vydržecí doba. A nejpozději v roce 1992 muselo být žalobci zřejmé, že žalovaný je spoluvlastníkem (id. ½) předmětných pozemků, tudíž žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť nebyla splněna podmínka oprávněné držby těchto pozemků žalobcem po dobu 10 let. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a považuje jej za správný. Uvádí, že darovací smlouva ze dne 10. 8. 1990 představuje dostatečný a přesvědčivý titul, aby se uchopil oprávněné držby předmětných pozemků, přičemž byl jejich držitelem vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře po dobu více než 10 let, a tudíž nabyl vlastnické právo k těmto pozemkům vydržením. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle -3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) (srov. , 2 , ).

K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“

V rozsudku ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. , Nejvyšší soud uvedl, že „podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K tomu, aby jeho držba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že mu právo patří; ze slov zákona (‚...se zřetelem ke všem okolnostem...‛) vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz rozsudek publikovaný pod č. C 1176 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16). Držené právo tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva, které má být vydrženo. To odpovídá i smyslu vydržení, kterým je i zhojení vad nabývacího titulu po uplynutí určité doby.

Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti, která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva, neví. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 1997 sp. zn. , publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul existuje. Oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že nastaly právní skutečnosti, mající za následek vznik věcného práva, případně že nenastaly skutečnosti tomuto vzniku bránící.“

Dovolací soud poznamenává, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. ).

V projednávané věci se žalobce chopil držby předmětných pozemků na základě (neplatné) darovací smlouvy uzavřené 10. 8. 1990. Jeho držba spočívala na omylu ohledně vlastnictví dárce k předmětu darování, o němž žalobce nevěděl (a s ohledem na okolnosti projednávané věci při běžné opatrnosti ani vědět nemohl). Omyl žalobce je proto nutné hodnotit jako omluvitelný.

Neobstojí námitka žalovaného, že žalobci již od poloviny roku 1992 muselo být zřejmé, že spoluvlastníkem předmětných pozemků je rovněž právní předchůdce žalovaného. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování uzavřely, že k zániku dobré víry žalobce nedošlo před datem 17. 9. 2011, přičemž do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou žalobce věc držel před 1. 1. 1992 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 4. 2002, sp. zn. ). Nejvyšší soud nepovažuje úvahu soudů nižších stupňů o existenci dobré víry žalobce za zjevně nepřiměřenou a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Námitka dovolatele, že není možné vydržet spoluvlastnický podíl na nemovitosti, není opodstatněná. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že spoluvlastnický podíl může být předmětem držby a vydržení. V tomto ohledu nejsou přiléhavé námitky žalovaného, že v rozhodné době mohl být podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu předmětem vydržení zásadně jen celý pozemek. Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. , uzavřel, že je možné nabýt vydržením rovněž spoluvlastnický podíl na věci.

Důvodnou rovněž není námitka dovolatele, že žalobce nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2009, sp. zn. ). Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má nepochybně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu Totéž samozřejmě platí i v případě, že je v katastru nemovitostí zapsáno tzv. duplicitní vlastnictví a určovací žaloba je prostředkem k odstranění této duplicity (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. ). Jelikož v projednávané věci bylo zapsáno v katastru nemovitostí tzv. duplicitní vlastnictví k předmětným pozemkům, měl žalobce na požadovaném určení vlastnického práva k těmto pozemkům naléhavý právní zájem.

Podle dovolatele odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyl proveden jím navržený důkaz (výslech svědkyně – matky žalobce). Dovolací soud opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu věty druhé rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , či v rozsudku dovolacího soudu ze dne 13. 9. 2009, sp. zn. , dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. , a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. ). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, a proto je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. ).

Jelikož žalovaný podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. ). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení , podle něhož dovolání podle není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 34 451,40 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje 50 000 Kč, není dovolání ani v této části podle přípustné.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. byl napaden výrok odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, a dovolání tak není přípustné [ a ]. Nejvyšší soud jej proto podle věty první odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 25. října 2016

Mgr. David Havlík předseda senátu