Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 4766/2016

23 Cdo 4766/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně ALVET s.r.o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 25, PSČ 186 00, IČO 27767841, zastoupené JUDr. Petrem Pustinou, advokátem, se sídlem v Říčanech, Olivova 116/7, PSČ 251 01, proti žalované M. T.,se sídlem v Praze – Stodůlkách, Borovanského 2219/9, PSČ 155 00, IČO 73851906, zastoupené JUDr. Františkem Šístkem, advokátem, se sídlem v Praze 10, Sportovní 826/8, PSČ 101 00, o zaplacení částky 455 515 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 ECm 9/2012 o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. -190, takto:

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací ( ), postupoval v dovolacím řízení a rozhodl o dovolání podle , (dále též jen „ “), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů).

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015, č. j. -190, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle až 238a

Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, když by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. ) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.“ Totéž samozřejmě platí u otázky hmotného práva.

Pouze z tohoto hlediska bylo tedy možno posuzovat přípustnost dovolání.

Odvolací soud rozhodl o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení ceny zboží (zlatých šperků), které měla žalovaná odebrat od žalobkyně na základě písemné smlouvy o komisním prodeji. Žalobkyně pro účely posouzení přípustnosti dovolání odkázala na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jehož právních závěrů se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit. Jedná se o rozsudek ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. , a rozsudek ze dne 28. března 2002, sp. zn. .

V prvém citovaném rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. , se dovolací soud zabýval otázkou platnosti právního úkonu učiněného zmocněncem společnosti s ručením omezeným na základě plné moci spočívající v uzavření smlouvy o prodeji podniku. Závěry, které Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí přijal, jsou však nerozhodné pro posouzení nároku na zaplacení ceny zboží, který je uplatněn ve stávajícím řízení. V nyní posuzované věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze skutkového zjištění, že předmětnou smlouvu o komisním prodeji nepodepsala žalovaná, nýbrž svědek M. G., který nebyl zaměstnancem žalované, a že zboží neodebrala žalovaná, nýbrž tento svědek. Žalobkyně v dovolání také podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž vycházely nalézací soudy při svém rozhodování. Jestliže dovolatelka v dovolání tvrdí, že žalovaná obdržela prostřednictvím zmocnitele (dovolatelka má zřejmě na mysli „zmocněnce“) M. G. zboží žalobkyně v květnu, resp. v červnu roku 2009, pak vychází z vlastního skutkového stavu odlišného od skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Dovolacímu soudu však nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Dovolací soud k tomu poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. , přijal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s druhým rozhodnutím dovolacího soudu, na které dovolatelka odkázala – rozsudkem ze dne 28. března 2002, sp. zn. . V tomto případě se dovolací soud zabýval vadami řízení na základě dovolání, které bylo shledáno přípustným podle ve znění platném do 31. prosince 2000. V nyní posuzované věci však dovolací soud postupoval, jak shora uvedeno, podle ve znění účinném do 31. prosince 2013, podle něhož přípustnost dovolání podle může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání.

Žalobkyně napadla dovoláním celý výrok rozsudku odvolacího soudu, tedy včetně výroku pod bodem II, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení.

Podle ustanovení musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle až 238a Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání.

Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II nevyhověla, přičemž v tomto rozsahu nelze v dovolacím řízení pro uvedenou vadu pokračovat.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v , a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s větou druhou neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. října 2016

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu