Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1922/2016

22 Cdo 1922/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně R. B., zastoupené JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalovanému R. V.,zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2015, č. j. -272, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 5. 5. 2014, č. j. -198, vypořádal společné jmění účastníků (SJM), které zaniklo rozvodem jejich manželství. Mimo jiné přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného stavební parcelu č. 2157/3, jejíž součástí je stavba garáže bez čp/če, v k. ú. Jičín (výrok II. a). Uložil také žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na vypořádací podíl částku 445 946 Kč do šesti týdnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. -227, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. , rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, č. j. -272, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a) tak, že se zamítá návrh žalobkyně na vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) ke stavební parcele č. 2157/3, jejíž součástí je stavba garáže bez č. p. na listu vlastnictví č. 8260 v kat. území Jičín, ve výroku pod bodem III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému vypořádací podíl v částce 520 946 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé) potvrdil. Rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dospěl k závěru, že darovací smlouvy, které žalovaný uzavřel 16. 8. 2010 a 24. 11. 2010 se svojí matkou V. V. a kterými jí daroval garáž a pozemek, jsou platnými právními úkony. K převodu nemovitostí, náležejících do SJM účastníků, došlo sice bez souhlasu žalobkyně, ale ta se dovolala jejich relativní neplatnosti podle a , (dále „obč. zák.“), jen vůči žalovanému, nikoli však vůči V. V. Vycházel přitom z právního závěru vysloveného dovolacím soudem, že námitka relativní neplatnosti smlouvy, kterou došlo k převodu věci náležející do SJM, musí být uplatněna vůči všem účastníkům této smlouvy. Nepostačuje její uplatnění jen vůči bývalému manželovi v žalobě o vypořádání SJM. Vzhledem k tomu také změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výši vypořádacího podílu, který je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o , ve znění od 1. 1. 2014 (dále „ “), neboť odvolací soud se v rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávně totiž dovodil z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. , kterým rozhodoval v této věci, že námitka relativní neplatnosti právního úkonu musí být vždy vznesena proti všem účastníkům tohoto úkonu. Podle žalobkyně naopak z rozhodnutí vyplývá, že účinky dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu nastávají, jestliže: a) byla uplatněna žalobou, b) byla uplatněna jako námitka proti právu uplatněnému v řízení před soudem, c) byla vykonána mimosoudně proti všem účastníkům úkonu. Takový závěr vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolací soud ve svém rozhodnutí odkazoval (např. sp. zn. ).

Dále žalobkyně uvádí, že by dovolacím soudem již řešená otázka měla být posouzena jinak. Namítá, že jejím právům nebyla poskytnuta ochrana a soudy porušily a y základních práv svobod. Soud je povinen se vypořádat se vším, co vyšlo během řízení najevo, a musí respektovat také d, podle něhož má každý právo vlastnit majetek. Žalobkyni však bylo vlastnické právo k nemovitostem odňato na základě chování žalovaného - manžela, který jednal v rozporu se zákonem tak, že převáděl společný majetek v souvislosti s rozvodem manželství. Žalobkyně tvrdí: „Takový majetek je třeba zahrnout do SJM a matka žalovaného může buď do řízení vstoupit, nebo podat žalobu podle Teoreticky by jeden z manželů mohl vyjmout veškerý majetek z vypořádání darem na své rodiče, a pokud by se tak stalo déle než tři roky před rozvodem, neměl by druhý z manželů žádnou možnost takovému postupu bránit.“ Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastnicí řízení, není však přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Protože obsahem dovolání je vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti účinností , (dále jen „o. z.“), postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle , – dále opět jen „obč. zák.“. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. ).

Odvolací soud se neodchýlil od řešení otázky relativní neplatnosti právního úkonu podle § 145 odst. 2 a § 40a obč. zák., uvedeném v rozsudku dovolacího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. , kterým rozhodoval v této věci. Z rozhodnutí dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že právní úkon je neplatný jen tehdy, jestliže relativní neplatnost byla dotčeným manželem uplatněna vůči všem účastníkům právního úkonu, který se týkal majetku v SJM; může se tak stát v řízení před soudem anebo mimosoudně. Stejně tak řeší tuto otázku odborná literatura (viz např. Švestka, J., in Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol.: . Komentář. Praha: C. H. Beck, 2. vydání, 2009, s. 374 a násl.). Není tak důvod se od řešení, přijatého již dříve judikaturou, odchýlit.

Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolatelkou předestřená otázka, podle obsahu spočívající v tom, že odvolací soud neposuzoval předmětné darovací smlouvy jako právní úkony, které se příčí dobrým mravům, tj. jako právní úkony absolutně neplatné podle § 39 o. z. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. , poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. , v němž dovodil, že darovací smlouva ohledně sporné nemovitosti je neplatná jen relativně (§ 145 odst. 2 ve spojení s § 40a obč. zák.). V tomto rozhodnutí se také uvádí: „Sankce absolutní neplatnosti obsažená v ustanovení § 39 obč. zák. představuje významný zásah do autonomie vůle smluvních stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. ). Aplikace tohoto ustanovení proto nesmí být nadužívána, ale musí být v každém konkrétním případě zvažována i ve vztahu k jiným sankčním ustanovením zákona… Ustanovení § 39 obč. zák. je tudíž možné aplikovat subsidiárně pouze v těch případech, kdy konkrétní vada úkonu není postižitelná podle jiných ustanovení zákona; to platí zejména za situace, kdy takové ustanovení obsahuje mírnější sankční následek, než absolutní neplatnost právního úkonu.“Nejvyšší soud dále dodal: „Úkonům, které učinil dlužník v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, může věřitel odporovat (§ 42a obč. zák.). Je nepochybné, že takové úkony, zejména musí-li být úmysl dlužníka druhé straně znám, jsou v rozporu s dobrými mravy a obcházejí zákon, z něhož vyplývá povinnost řádně plnit soukromoprávní závazky. Přesto zákon jako sankci za taková jednání nestanoví absolutní neplatnost, ale jen odporovatelnost; mechanismus jejího uplatnění, její účinky i lhůta, ve které může být uplatněna, jsou blízké účinkům relativní neplatnosti (relativně neplatný úkon vyvolá zamýšlené důsledky, které lze zvrátit úkonem učiněným ve tříleté promlčecí lhůtě). Převod společné věci v úmyslu zkrátit společné jmění manželů je – posuzováno v širších souvislostech - obdobným jednáním, jako úkon učiněný v úmyslu zkrátit věřitele a není důvod pro to postihovat jej přísněji. Je-li sankcionován relativní neplatností ( ve spojení s obč. zák.), nelze jej postihnout i sankcí absolutní neplatnosti.“Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak není přípustné a dovolací soud je odmítl ( a ).Výrok o nákladech dovolacího řízení se neodůvodňuje ( ). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. září 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu