Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2265/2015

32 Cdo 2265/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Hypoteční banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalované J. N., zastoupené JUDr. Vladimírem Bekem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Svatohavelská 95, o zaplacení částky 822 055,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. -83, takto:Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2014, č. j. -83, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 5. 2014, č. j. -74, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na ustanovení (dále též jen „ “), majíc za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou odkazuje, a že věc by měla být projednána Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou jako místně příslušným soudem podle bydliště dovolatelky. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Dovolání je přípustné podle ustanovení , neboť odvolací soud se při posouzení platnosti prorogační doložky ve spotřebitelské smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je proto i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení , ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (tj. 31. 7. 2009), účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.

Podle ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti ( ). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).

Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 44/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/2014“), dospěl k závěru, že „obchodní věcí“ ve smyslu ustanovení se rozumí i věc, ve které je předmětem sporu plnění ze závazkového vztahu, který se řídí obchodním zákoníkem (jen) proto, že smluvní strany závazkového vztahu uzavřely dohodu podle ustanovení obchodního zákoníku nebo proto, že tak bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu určuje ustanovení obchodního zákoníku. (…) Prorogační doložka ve spotřebitelské smlouvě, která nebyla sjednána individuálně a která zakládá místní příslušnost soudu, jenž se nachází daleko od bydliště spotřebitele ( obč. zák.), jak z hlediska územního, tak i dopravních možností, odporuje ustanovení obč. zák., jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.

Také judikatura Soudního dvora Evropské unie dovodila, že je na vnitrostátním soudu, aby určil, zda smluvní ujednání o soudní příslušnosti určující soud, v jehož obvodu se nachází sídlo poskytovatele služeb, splňuje kritéria, která jsou požadována k tomu, aby ujednání bylo považováno za zneužívající ve smyslu článku 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS. Soud přitom musí zohlednit skutečnost, že ustanovení ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a poskytovatelem nebo prodávajícím, které bylo do smlouvy vloženo, aniž bylo předmětem individuálního vyjednávání, a které zakládá výlučnou příslušnost soudu, v jehož obvodu se nachází sídlo poskytovatele nebo prodávajícího, může být považováno za zneužívající (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2009 ve věci Pannon GSM Zrt. v. Erzsébet Sustikné Györfi, C-243/08).

V projednávané věci odvolací soud zjistil, že účastnice uzavřely 31. 7. 2009 smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 800 000 Kč a že smlouva v článku VIII bodu 8 obsahuje dohodu o prorogaci, podle níž je pro případné spory z této smlouvy příslušný obecný soud banky v České republice určený podle jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku v době podání žaloby.

Nejvyšší soud, vycházeje z R 44/2014, se zabýval přezkoumáním správnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož vzdálenost prorogační doložkou určeného soudu, jímž je Obvodní soud pro Prahu 5, od bydliště žalované nezakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, neboť žalovaná v době uzavření smlouvy o úvěru nebyla v takové finanční situaci, která by jí bránila cestovat mezi místem jejího bydliště a Prahou (cca 126 km), když sjednaná měsíční splátka úvěru činila 6 000 Kč. Kdyby neměla ani na cestu do Prahy, nemohla by jistě takovou smlouvu uzavřít. Sjednaná prorogační doložka s ohledem na povahu služeb, pro které smlouva byla uzavřena, nemohla žalovanou odradit od toho, aby hájila svá práva, a nemá tak zneužívající charakter ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., nezpůsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch žalované a je tedy platná.

Na základě závěru, že žalovaná v době uzavření smlouvy nebyla v takové finanční situaci, která by jí bránila cestovat z místa bydliště k soudu v Praze, činila-li dohodnutá měsíční splátka úvěru zmíněnou částku, a z toho důvodu nezpůsobuje prorogační doložka významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch žalované, na němž odvolací soud založil posouzení prorogační doložky jako platné, rozhodnutí neobstojí. Odvolací soud nevyložil souvislost výše měsíční splátky úvěru s rovnováhou práv a povinností smluvních stran, byl-li místně příslušným soudem určen soud v sídle žalobkyně, která je bankou poskytující vysoké hypoteční úvěry, mající k tomu odpovídající kapitál, ve srovnání s fyzickou osobou zadluženou hypotečním úvěrem s vysokými splátkami.

Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se dále nezabýval okolností významnou pro posouzení platnosti prorogační doložky ve smyslu závěrů R 44/2014 a rozsudku SDEU ze dne 4. 6. 2009, ve věci C-243/08, a to, zda byla sjednána individuálně. K této skutečnosti se odvolací soud vůbec nevyjádřil, přestože jde o skutečnost, kterou považuje jak dovolací soud, tak SDEU, za podstatnou.

Odvolacímu soudu lze rovněž vytknout, že z poněkud vágní úvahy, že sjednaná prorogační doložka s ohledem na povahu služeb, pro které byla smlouva uzavřena, nemohla odradit žalovanou od toho, aby hájila svá práva, a prorogační doložka tak nemá zneužívající charakter, není zřejmý úsudek odvolacího soudu o souvislosti „povahy služeb“ a (ne)rovnováze práv a povinností smluvních stran.

Jelikož posouzení platnosti prorogační doložky odvolacím soudem je neúplné a tím i nesprávné, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( věta první ).

O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 9. 2016

JUDr. Hana Gajdziokovápředsedkyně senátu