Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Tdo 1139/2016

-26

U S N E S E N Í

L. R.

,

proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. , jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

se

dovolání obviněného L. R.

odmítá

.

Odůvodnění:I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. , byl obviněný L. R. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným tak, že

dne 27. 3. 2015 ve 14.50 hod. v B. na hlavním schodišti budovy v ulici K., v přítomnosti J. D., a dcery poškozené „X. Y.“ *), částečně pod vlivem předem dobrovolně požitého alkoholu s obsahem okolo 2,11 promile alkoholu v dechu, po vzájemné slovní rozepři s poškozenou A. K., tuto fyzicky napadl tak, že ji uchopil za oděv a následně ji trhem shodil ze schodů, čímž zapříčinil pád poškozené na tvrdou podlahu schodiště, při němž utrpěla jím způsobené zranění v podobě nitrokloubní zlomeniny dolního konce kosti vřetenní s posunem úlomků na pravé ruce, v důsledku čehož měla pravou horní končetinu znehybněnu od prstů po loket sádrovou fixací po dobu do 27. 4. 2015 a následně po dobu dalších dvou týdnů po sejmutí sádry byla i nadále jako pravačka citelně omezena v mnoha běžných činnostech včetně úkonů osobní hygieny, bolestivým rozcvičováním ztuhlého zápěstí, bez možnosti vyloučení trvalých následků.

2.

Za tyto trestné činy byl obviněnému uložen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací unesením ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. , odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. dovolání, v němž výslovně jen proti zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku namítal, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť na základě provedeného dokazování není možné dospět k právním závěrům o prokázání subjektivní stránky trestného činu. Obviněný poukazoval na nesprávnost závěru o zavinění ve formě úmyslu, který soudy dovodily s ohledem na jeho tělesnou konstituci, pro kterou si musel být vědom, že shozením poškozené z prudkých schodů jí může způsobit zranění, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. K soudy zjištěnému skutkovému stavu uvedl, že byl v době příchodu na ubytovnu pod vlivem alkoholu a chtěl jít do svého pokoje, přičemž byl na schodišti zastaven poškozenou, která celý konflikt vyvolala, neboť jej osočila, že měl v autobuse osahávat její nezletilou dceru. Pokud podle popsaných skutkových zjištění měl poškozenou uchopit za oděv a shodit ze schodů, z provedeného dokazování nevyplynulo, že by jednal v úmyslu způsobit jí těžkou újmu na zdraví, protože pro takový závěr není dostatek podkladů. Lze dospět toliko k závěru, že byl na cestě do svého pokoje a vzniklá situace jej překvapila, a proto uchopil poškozenou za oděv a odhodil ji. Učinil tak však s úmyslem dostat se do svého pokoje, chtěl poškozenou pouze odstrčit stranou ke zdi, a tedy lze spíše dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že daný následek nenastane. V této souvislosti poukázal na zásadu in dubio pro reo, z níž vyplývá, že existují-li pochybnosti ohledně míry zavinění obviněného, měl by soud vždy rozhodnout v jeho prospěch, což však soudy činné v této trestní věci nerespektovaly. I přes zásadu volného hodnocení důkazů se podle jeho názoru žádný ze soudů nevypořádal se zjevně rozpornými výpověďmi poškozené a zejména svědkyně J. D. i samotného obviněného, na něž od počátku trestního řízení poukazoval.

5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř.

6. K podanému dovolání se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně konstatovalo, že na podkladě hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, mohl soud ve shodě se zákonnou úpravou dospět k přiléhavé právní kvalifikaci jednání obviněného. Skutkový stav tak, jak byl nalézacím soudem zjištěn a ve výroku o vině v rozsudku popsán, svědčí o naplnění znaků zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to i po subjektivní stránce, neboť obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za správné státní zástupkyně považovala, že soudy závěr o vině obviněného opřely mimo jiné o to, že obviněný je na rozdíl od poškozené mohutné fyzické konstituce, a pokud ji strčil ze strmých dlouhých schodů, musel přinejmenším předpokládat, že může poškozené takto způsobit závažné poranění a pro případ, že k tomu dojde, být s tím srozuměn. Za relevantní výhradu nepovažovala ani tvrzení dovolatele, že nebylo soudem postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů, a proto není způsobilá naplnit obviněným zvolený dovolací důvod, stejně jako obviněným předkládaná jeho vlastní verze incidentu nebo poukaz na rozpory ve výpovědích poškozené a svědkyně J. D. Vzhledem k tomu, že neshledala vady obviněným namítané, navrhla dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.

8. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. ).

9. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. , ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. , ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95y vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

IV. K námitkám obviněného

10. Obviněný v dovolání extrémní nesoulad ani porušení spravedlivého procesu nenamítal, nýbrž v zásadě vytýkal, že se nemohl dopustit zločinu podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku pro nedostatek subjektivní stránky, neboť tvrdil, že jeho úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy, a to ani v nepřímém úmyslu. Tuto svou výhradu založil v zásadě na dvou alternativních argumentech – jednak na podkladě skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, spočívajících na závěru, že poškozenou shodil ze schodů, a jednak na podkladě vlastní verze průběhu činu, podle níž poškozenou chtěl odstrčit stranou ke zdi, aby se mohl dostat do svého pokoje, v rámci čehož namítal také rozpornost svědeckých výpovědí. Ve vztahu k oběma těmto alternativám uváděl, že nejednal v úmyslu poškozené přivodit těžké zranění.

11. Pokud jde o argumentaci obviněného založenou na vlastním popisu průběhu skutku, v rámci níž poukazoval na to, že soudy učiněná skutková zjištění neskýtají dostatečný podklad pro závěr o subjektivní stránce jemu za vinu kladeného činu, anebo pokud poukazoval na způsob, jakým soudy vyhodnotily ve věci provedené důkazy, zejména se zřetelem na rozpory v jednotlivých svědeckých výpovědích, jde o výhrady, které nemají samy o sobě právní povahu, ale obviněný se jimi domáhá jiného skutkového závěru, odpovídajícího jeho obhajobě, nikoli tomu, co soudy objektivně zjistily. Takto rozvedené námitky směřují výhradně proti postupům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a jde tedy o výhrady skutkové, nikoli právní povahy.

12. Nejvyšší soud z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností. Za tím účelem vyslechl především poškozenou A. K., svědkyni J. D., která byla celému incidentu osobně přítomna, a svědky I. A. a P. O., kteří část konfliktu rovněž zaznamenali. Kromě těchto výpovědí soud provedl důkaz i listinnými důkazy (úředním záznamem Policie České republiky o zásahu na místě činu inkriminovaného dne, lékařskou zprávou MUDr. J. B., znaleckým posudkem MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc., z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací úrazová chirurgie), jež následně vyhodnotil nejen jednotlivě, ale i ve vzájemném kontextu, způsobem plně korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž náležitou pozornost věnoval rovněž odstranění případných drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích poškozené a svědkyně J. D., k nimž přistupoval při respektu k principu in dubio pro reo, a zabýval se též věrohodností verze o průběhu skutku prezentované obhajobou (viz strany 4 až 7 rozsudku soudu prvního stupně).

13. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že zásada in dubio pro reo, jejíž aplikace se obviněný též dovolává, je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a tudíž ji nelze vztahovat na závěry právní, jak obviněný požadoval.

14. Správnost soudem prvního stupně učiněných skutkových i z nich vyvozených právních závěrů následně potvrdil také odvolací soud, který na podkladě obdobných výhrad, jaké obviněný uplatnil i v nyní podaném dovolání, přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení. Při tom měl na zřeteli jak zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tak i nároky kladené trestním řádem na soudy v souvislosti s odůvodněním jejich rozhodnutí v § 125 a § 134 tr. ř.

15. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy pečlivě hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností. Naopak je patrné, že pečlivě posuzovaly všechny okolnosti, za kterých poškozená utrpěla zjištěná a popsaná zranění.

16. Jen pro úplnost lze k obviněným zpochybňované správnosti postupů soudů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně též druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. (N 91/33 SbNU 377)].

V. K námitkám proti právnímu posouzení

17. Na základě těchto závěrů bylo možné dospět k závěru o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na ně posuzovat námitku obviněného o nedostatku zavinění dokládanou tvrzením, že nenaplnil znaky zločinu

podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ani na podkladě skutkových okolností, jež soud prvního stupně popsal ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku, spočívajících v zásadě v tom, že obviněný částečně pod vlivem předem dobrovolně požitého alkoholu s obsahem okolo 2,11 promile alkoholu v dechu, po vzájemné slovní rozepři s poškozenou A. K. tuto fyzicky napadl tak, že ji uchopil za oděv a následně ji trhem shodil ze schodů, čímž zapříčinil její pád na tvrdou podlahu schodiště, při němž utrpěla ve výroku o vině popsané zranění.

18. Nejvyšší soud k této hmotněprávní námitce obviněného, z jejíhož podnětu mohl s ohledem na soudy zjištěné skutkové okolnosti posuzovat její opodstatněnost, připomíná, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

19. Z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy nižších stupňů s ohledem na učiněná skutková zjištění, zejména na to, za jakých okolností k činu došlo, a v důsledku jakého mechanizmu u poškozené vzniklo utrpěné zranění, konkretizovaly povahu subjektivní stránky jako nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Rozvedly, že obviněný, byť určitou měrou, nikoli však eliminující jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, ovlivněný alkoholem, je muž s tělesnou konstitucí představovanou výškou 174 cm a hmotností 97 kg, a tedy jednoznačně silnější než subtilní poškozená coby žena měřící 164 cm a vážící 60 kg. Svědeckými výpověďmi vzaly dále za prokázané, že poté, co obviněný poškozenou shodil z prudkých schodů, kdy stál na schodišti nad poškozenou, která se nacházela o tři schody níž. Po pádu zůstala ležet na zemi pod nimi, obviněný k ní přistoupil, začal ji znovu slovně napadat a chtěl do ní i kopnout, čemuž zabránil svědek I. A. (viz stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně a shodně č. l. 91 až 93, 108 až 110, 118 až 120 spisu). Podle výsledků dokazování, zejména lékařských zpráv (č. l. 26 až 29 spisu) a ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, znalce MUDr. Vladimíra Pokorného, CSc., (č. l. 22 až 24 spisu), poškozená utrpěla zranění vykazující z lékařského hlediska znaky těžké újmy na zdraví spočívající v omezení v obvyklém způsobu života po dobu čtyř týdnů pro znehybnění poraněné pravé končetiny sádrovou fixací, a poté po dobu dalších nejméně dvou týdnů v důsledku ztuhlosti a bolestivosti této končetiny, pro něž poškozená navštěvovala léčebnou rehabilitaci, to vše i se zřetelem na to, že je pravačka, a tudíž poranění pravé ruky pro ni bylo značně limitující. Znalec nevyloučil ani možné trvalé následky.

20. Nejvyšší soud s ohledem na námitky uplatněné dovolatelem připomíná, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§ 15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P.

Trestní právo hmotné. Obecná část.

6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225.).

21. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. , a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. ].

22. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. (uveřejněné pod č. 16/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

23. Nejvyšší soud mající na zřeteli tato východiska, se zcela ztotožnil se závěry, které učinily soudy nižších stupňů, neboť jsou logické a plně korespondují se skutkovými zjištěními i obecnými právními vymezeními a zásadami. Pokud totiž obviněný v posuzované věci poškozenou uchopil za oděv a odhodil ji, aktivním, razantním jednáním přímo aktivoval a předurčil její pád ze schodů dolů, v takovém případě musel vědět, že v důsledku tohoto nekoordinovaného pádu poškozené, který chtěně aktivoval, ze strmého schodiště čítajícího asi 12 schodů, může poškozená utrpět mnohá, mimo jiné i velmi vážná zranění, a nelze vyloučit ani možné trvalé následky, a pro případ, že takový následek v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku svým jednáním způsobí, byl s ním srozuměn. Nelze totiž vycházet pouze z povahy utrpěných zranění a vlastního mechanismu jeho vzniku, nýbrž z celkové situace, za níž k útoku došlo, a tudíž je třeba zvažovat i chování obviněného bezprostředně po pádu poškozené ze schodiště, kdy namísto snahy pomoci jí a alespoň částečně eliminovat škodlivý následek, který svým jednáním způsobil, ji dále napadal nejen slovně, ale i fyzicky.

24. Soudy nižších stupňů v potřebné míře zvážily všechny zmíněné rozhodné skutečnosti a posuzovaly je správně a logicky ve vztahu k subjektivní stránce. V požadované míře hodnotily i povahu zranění ve výroku o vině popsaných, jež posoudily jako těžkou újmu na zdraví. Byť to ve svých rozhodnutích výslovně neuvedly, ze slovního vyjádření jejich závěrů je zřejmé, že jde o těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (viz strana 6 rozsudku soudu prvního stupně), neboť zjištěná a popsaná porucha zdraví představovala delší dobu trvající poruchu zdraví [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 10. 1968, sp. zn. (uveřejněný pod č. 18/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

25. Ze všech těchto důvodů soudy dospěly ke správnému závěru, že jednání obviněného směřovalo nejen po objektivní, ale i po subjektivní stránce k následkům předpokládaným v § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a že se tohoto činu obviněný dopustil ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť primárně způsobení těžké újmy nezamýšlel, avšak s ohledem na mechanismus jeho útoku a místo kde k němu došlo, tato reálně hrozila a také skutečně nastala.

26. S ohledem na všechny zjištěné a popsané okolnosti je správný právní závěr, že obviněný spáchal zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž obviněný dovolání podal, neboť se jeho výhrady právní kvalifikace činu jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku netýkaly.

27. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů považuje závěry, jež soudy obou stupňů v posuzované věci učinily, za správné a dovolání obviněného jako celek za neopodstatněné. Protože tato zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení:

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 9. 2016

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu