Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3501/2016

29 Cdo 3501/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně MUDr. K. Š., zastoupené Mgr. Janem Jandou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, PSČ 110 00, proti žalovanému M. V., o zaplacení částky 700.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2014, č. j. -29, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Směnečným platebním rozkazem ze dne 20. března 2014, č. j. -19, Městský soud v Praze uložil žalovanému, aby zaplatil původnímu žalobci Ing. J. J. (dále též jen „J. J.“) směnečný peníz ve výši 700.000 Kč s 6% úrokem od 14. ledna 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 2.333 Kč (výrok I.) a nepřiznal J. J. – s odkazem na ustanovení , (dále jen „ “) – právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze ve výroku označeným usnesením směnečný platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Přitom zdůraznil, že J. J. nevyzval v souladu s ustanovením (listinou datovanou 29. listopadu 2013 a označenou jako „výzva k úhradě dluhu, předžalobní upomínka“) žalovaného k plnění, jehož se v daném řízení domáhal, tj. k plnění ze směnky, nýbrž k úhradě (směnkou zajištěné) půjčky, tedy „nároku … řídícího se odlišným právním režimem“. Soud prvního stupně za tohoto stavu nepochybil, jestliže původnímu žalobci náhradu nákladů řízení s odkazem na ustanovení nepřiznal.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (jako právní nástupce původního žalobce) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení (majíc za to, že ve výkladu ustanovení jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka namítá, že postup soudů nižších stupňů je formalistický a neodpovídá smyslu a účelu ustanovení Jestliže byl totiž žalovaný vyzván k zaplacení směnkou zajištěné pohledávky, byla mu tím také dána (v souladu s vůlí zákonodárce vyjádřenou v označeném ustanovení) možnost uhradit svůj dluh – ať již z půjčky nebo ze směnky zajišťující vrácení půjčky – bez případného navýšení o nárok žalobce na náhradu nákladů řízení, což žalovaný nevyužil. Podle dovolatelky proto neexistuje jediný důvod, pro který by měl být žalovaný ustanovením chráněn.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy nižších stupňů, popř. aby rozhodnutí soudů nižších stupňů týkající se nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení , když v řešení dovolatelkou předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení ) je napadené rozhodnutí v rozporu s (později přijatou) judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění (odstavec 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal (odstavec 2).

Výkladem ustanovení (tj. otázkami souvisejícími s institutem tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž závěry, k nimž dospěl (a na nichž nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout následovně.

1/ Důvodem, pro který byl „doplněn“ o ustanovení , bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - ), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.

2/ Takto vymezený účel ustanovení (jakož i v rozhodnutí popsané zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz y) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.

3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení , o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění.

4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě, kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním rozkazem ( ) nebo směnečným platebním rozkazem ( ).

5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením , popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů řízení ( ), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný) odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě nákladů řízení) ruší ( věta první ), přičemž pro účely (následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o nákladech řízení ( věta druhá ), není žalobce limitován co do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před podáním žaloby v souladu s ustanovením vyzval a současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“ neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce.

6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen) potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém rozsahu ( ). Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení zásadně naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném prostředku (odvolání – srov. ustanovení ) proti výroku o nákladech řízení.

Již z pohledu shora uvedených závěrů nemůže právní posouzení věci odvolacím soudem obstát (není správné).

Nejvyšší soud ostatně nepovažuje (ve shodě s dovolatelkou) za přiléhavý ani závěr odvolacího soudu, podle něhož dopis žalobkyně ze dne 29. listopadu 2013, kterým vyzvala žalovaného k zaplacení částky 700.000 Kč „z titulu půjčky zajištěné směnkou“, nevyhovuje v poměrech dané věci požadavkům kladeným ustanovením na tzv. předžalobní výzvu k plnění, neboť z něj nelze dovodit, že by se měl týkat uplatněné (směnečné) pohledávky.

Jakkoli nepochybně platí, že i závazek ze zajišťovací směnky je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku (právní důvod směnečného závazku není pro jeho existenci významný a ze směnky samotné nevyplývá), nic věřiteli nebrání v tom, aby v předžalobní výzvě podle ustanovení nevyzval dlužníka jak k plnění závazku ze zajišťovací směnky, tak závazku směnkou zajištěného. Z obsahu předmětného dopisu J. J. je přitom zřejmé, že právě o takovou situaci v posuzovaném případu šlo, když výzva k plnění ze dne 29. listopadu 2013 se týká obou (ve výzvě výslovně zmíněných) závazků dlužníka, tedy jak závazku směnečného, tak závazku směnkou zajištěného.

Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( a 2 ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný ( část věty za středníkem ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2016

JUDr. Jiří Z a v á z a l

předseda senátu