Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
5E100731706B0202C1258067002AEF81.html
HTML · 19.99 KB
No categories available
30 Cdo 2094/2016
30 Cdo 2094/2016
U S N E S E N Í
Ing. P. K.
České republice – Ministerstvu spravedlnosti
, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 200/2011 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2016, č. j. 70 Co 458/2015 -168, takto:
I. Dovolání žalobce
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ):
Žalobce se podanou žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 600.000,-Kč, způsobenou mu nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 274/96 (dále též „původní řízení“).
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 19. srpna 2015, čj. 20 C 200/2011 -132, ve výroku o věci samé ohledně částky 182.083,50 Kč tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 182.083,50 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), rozhodném znění [dále též „OdpŠk“]. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že délka původního řízení přesáhla celkem 20 let. Za této situace dovodil podle § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk., že žalobci náleží za nepřiměřenou délku původního řízení přiměřené zadostiučinění v penězích za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 182.083,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání proti výroku I. o věci samé v části, ve které byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Dovolatel v dovolání namítá, že odvolací soud nikterak neodůvodnil, proč nevyhověl jeho požadavku na zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouhého původního kompenzačního řízení.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že je-li samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé, lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek tehdy, navrhne-li zvýšení odškodnění z tohoto důvodu žalobce [srov. část VI. stanovení výše zadostiučinění ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 , uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále „R 58/2011“ nebo např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011 , a ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012 , případně usnesení téhož soudu ze dne 3. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1321/2012 ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz], které vycházejí z nálezů Ústavního soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. I. ÚS 562/11 , a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10 .
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k návrhu žalobce zvýšil základní částku odškodnění za jeden rok na samou horní hranici ve výši 20.000,- Kč za rok v souladu s částí VI. obsaženou v R 58/2011. Uvedená námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel namítá 2), že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka, do kdy má být uplatněn nárok na zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, měla být posouzena jinak.
Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva soudu podle podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. o. s. ř. , jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009 ).
Přípustnost dovolání nemohla založit ani tato námitka, neboť jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud uvedenou právní otázku neřešil.
Dovolatel namítá 3), že odvolací soud přičetl jednání žalobce v rámci původního řízení stiženého průtahy řízení dvakrát v rozporu s R 58/2011.
Podle části IV. R 58/2011 při posuzování kritéria složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích, atd.). Jednotlivé důvody složitosti věci je na místě vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Při posuzování kritéria chování účastníka (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení. Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 ).
Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda došlo v původním řízení k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a na základě vyčerpávajícího výčtu skutkových okolností, rozhodných pro posouzení této otázky, dospěl k závěru, že původní řízení nebylo poznamenáno žádnými obdobími bezdůvodné nečinnosti soudu (průtahy řízení). Za této situace však nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr – jak to činí dovolatel – že „řízení o žalobě nebylo samo o sobě skutkově ani právně složité, bylo však procesně komplikováno mnoha návrhy, žádostmi a námitkami žalobce, který několikrát vznesl námitku podjatosti soudce, opakovaně požádal o delegaci věci k jinému soudu a podával opravné prostředky, což si vyžádalo opakované překládání spisu nadřízenému nebo odvolacímu, popř. dovolacímu soudu. Tato procesní složitost řízení je důvodem pro 30% snížení (základní)částky“.
Z hlediska posuzování kritéria chování účastníka (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) odvolací soud dospěl k závěru, že délka řízení byla v podstatné části důsledkem chování žalobce, jehož úkony v průběhu řízení zásadním způsobem překračovaly rámec přiměřeného a rozumného uplatňování procesních práv. Žalobcův postup v původním řízení byl výjimečně litigózní a obstrukční a ve výsledku bránil tomu, aby žaloba mohla být projednána. Tyto aktivity žalobce se nejpodstatněji podepsaly na celkové délce (původního) řízení a jsou důvodem k 50 % krácení základní částky náhrady. Tento závěr odvolacího soudu je pečlivě dokumentován zjištěným skutkovým stavem.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí z hlediska shora uvedené námitky 3) není v rozporu s ustálenou judikaturou R 58/2011 a nemůže tudíž založit přípustnost dovolání.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle § 237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu