Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tdo 1132/2016

11 Tdo 1132/2016-25

U S N E S E N Í

Odůvodnění:

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. , bylo rozhodnuto, že podle § 402 odst. 1 písm. a) tr. ř., účinného ke dni rozhodnutí, je přípustné udělení souhlasu s trestním stíháním zadrženého pro trestný čin obchodování s lidmi nebo jiné nezákonné dohody týkající se člověka podle článku 149 část 2 ukrajinského trestního zákona, kterého se V. Z. R. dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku usnesení.

Proti tomuto usnesení podal V. Z. R. stížnost. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. , stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Citované usnesení Vrchního soudu v Praze napadl V. Z. R. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje per analogiam k § 265a odst. 2 písm. d) a h) tr. ř., přičemž dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Dovolatel namítá, že soud nerespektoval právo na jeho obhajobu a nařídil ve věci veřejné zasedání na den 3. 5. 2011, přičemž obhájce o tomto neinformoval a ten se o celé věci dozvěděl až 16. 5. 2011, kdy mu bylo doručeno opatření o ustanovení obhájce a usnesení Krajského soudu, sp. zn. . Dovolatel poukazuje na to, že podle § 36 odst. 4 písm. d) tr. ř. musí mít po celou dobu řízení obhájce. Ačkoliv mu dne 29. 4. 2011 Krajský soud v Plzni obhájce správně ustanovil, neinformoval ustanoveného obhájce o konání o veřejném zasedání a následně rozhodl v jeho nepřítomnosti. Vrchní soud v Praze se přitom touto vadou podle dovolatele nezabýval. Dále poukazuje na to, že Vrchní soud v Praze postupoval v případě stížnosti proti rozhodnutí týkajícímu se manželky dovolatele S. L. R. diametrálně odlišně, když usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. -55, ze dne 3. 5. 2011, které je zcela identické s rozhodnutím týkajícím se dovolatele, zrušil a uložil Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl. Na základě výše uvedeného dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. , zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání V. Z. R. se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání není přípustné podle § 265a odst. 1 tr. ř., jelikož usnesení Vrchního soudu v Praze nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř., byť je rozhodnutím soudu druhého stupně. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, proti nimž je přípustné podat dovolání, nelze za takové rozhodnutí považovat žádný jiný typ, který není v § 265a odst. 2 tr. ř. uveden, tedy ani usnesení soudu druhého stupně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost směřující proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo podle § 397 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o přípustnosti vydání. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolání bylo pro nepřípustnost podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuto.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v posuzované věci přípustné, popř. jestli nepřichází v úvahu dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

Obecně Nejvyšší soud též poznamenává, že k provedení přezkumné činnosti dovolacího soudu je nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním, vůbec existovalo. Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo k jeho zrušení, pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě je dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí rovněž nepřípustné a je nutno ho odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. ).

V konkrétním případě byla obě výše zmíněná rozhodnutí týkající se dovolatele zrušena rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. , který přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc znovu projednal a rozhodl, a proto se jedná o rozhodnutí neexistující, které též z tohoto důvodu nelze napadnout dovoláním.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že i kdyby předmětná usnesení nebyla zrušena, dovolání by nemohlo být vyhodnoceno jako přípustné, neboť usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, sp. zn. , kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost dovolatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. , o přípustnosti udělení souhlasu s trestním stíháním dle § 402 odst. 1 písm. a) tr. ř., nelze považovat za rozhodnutí soudu ve věci samé podle § 265a odst. 2 tr. ř., který obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, jež je možné považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání.

Takovým rozhodnutím může být dle § 265a odst. 2 tr. ř. pouze:

a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,

b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn,

c) usnesení o zastavení trestního stíhání,

d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu,

e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření,

f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání,

g) usnesení o schválení narovnání, nebo

h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

Výše zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze však do žádné z těchto kategorií nespadá.

Pokud dovolatel ve svém dovolání odůvodňuje přípustnost dovolání použitím analogie podle § 265a odst. 2 písm. d) a h) tr. ř., je nutno zopakovat, že se jedná o výčet taxativní, a tedy jej nelze rozšiřovat na základě analogie, neboť by tím zcela došlo k popření účelu uvedeného ustanovení, jakož i samotného taxativního výčtu.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání V. Z. R. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Pro úplnost lze dodat, že dovolání obviněného se spisem bylo Nejvyššímu soudu předloženo dne 15. 8. 2016, takže v řízení před Nejvyšším soudem nedošlo k žádnému prodlení.

P o u č e n í :

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 8. 2016

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu