Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tz 34/2016

3 Tz 34/2016-18

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

L. O.

,

proti rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. , a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 271 odst. 1 tr. ř.

takto:

Pravomocným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. ,

byl porušen zákon

v ustanovení a tr. zák., ve znění , v neprospěch obviněného L. O.

Napadený rozsudek

se zrušuje.

Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný L. O.,

zprošťuje obžaloby

pro skutek, že dne 10. 12. 1954 u svého útvaru v H. S. nenastoupil do směny odvolávaje se na své náboženské přesvědčení – Adventistů sedmého dne, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák., ve znění , (dále jen trestního zákona z roku 1950) a dále, že dne 17. 12. 1954 odvolávaje se na své náboženské přesvědčení neuposlechl rozkaz svého náčelníka k nástupu do určené směny, do určené směny nenastoupil, odepřel tento rozkaz provést a také jej neprovedl, čímž měl spáchat trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle trestního zákona z roku 1950, neboť tyto skutky nejsou trestnými činy.

Odůvodnění:

Rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. , byl obviněný L. O. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950, kterého se dopustil tím, že dne 10. 12. 1954 u svého útvaru v H. S. nenastoupil do směny odvolávaje se na své náboženské přesvědčení – Adventistů sedmého dne, a trestným činem neuposlechnutí rozkazu podle § 278 odst. 1 trestního zákona z roku 1950, kterého se dopustil tím, že dne 17. 12. 1954 odvolávaje se na své náboženské přesvědčení neuposlechl rozkaz svého náčelníka k nástupu do určené směny, do určené směny nenastoupil, odepřel tento rozkaz provést a také jej neprovedl.

Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 27 (dvaceti sedmi) měsíců a trest ztráty čestných práv občanských na dobu 3 (tří) roků. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit náklady trestního řízení zálohované státem.

Tento rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 27. 1. 1955.

Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti k Nejvyššímu soudu ve prospěch obviněného L. O. stížnost pro porušení zákona proti výše cit. rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. . Napadeným rozhodnutím a v řízení, které mu předcházelo, byl podle názoru stěžovatele porušen zákon v ustanovení § 15 odst. 1 zák. č. 150/1948 Sb., y Československé republiky, v ustanovení , o trestním řízení (dále jen trestní řád z roku 1950), ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 a k ustanovení § 278 odst. 1 trestního zákona z roku 1950.

V odůvodnění svého podání stěžovatel poukázal na doslovné znění jednotlivých výše citovaných zákonných ustanovení, kterými se býv. nižší vojenský soud neřídil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je navíc zřejmé, že soud vycházel z jednoznačného zjištění, že obviněný L. O. se vyhýbal výkonu vojenské služby a neuposlechl rozkaz z důvodu svého přesvědčení člena Církve adventistů sedmého dne. Obviněný L. O. tak odpíral konat vojenskou službu a neuposlechl rozkaz z důvodu uplatnění svobody svědomí za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do konfliktu s povinnostmi v rámci výkonu vojenské služby. Obviněný L. O. však v době spáchání trestného činu neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím, ačkoli je třeba chápat svobodu svědomí jako základní právo absolutní a v případech odepření vojenské služby jako právo určující.

V případě trestných činů obviněného L. O. se tak jednalo o činy směřující k uplatnění základního práva občana na svobodu svědomí zaručeného mu nejen y z roku 1948, ale rovněž článkem 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Tyto činy byly proto prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a u, ve smyslu , o soudní rehabilitaci, k němuž je nutno přihlédnout, byť se tento zákon na projednávanou věc nevztahuje přímo, vzhledem k tomu, že návrh na rehabilitační řízení podle a násl. zákona o soudní rehabilitaci nebyl v této věci podán.

Bývalý Nižší vojenský soud v Brně proto podle stěžovatele pochybil, pokud nepřihlédl především ke skutečnosti, zda jsou posuzované skutky vzhledem k motivaci jednání obviněného L. O. vůbec trestnými činy, když jimi obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody. Tomuto aspektu soud nevěnoval náležitou pozornost, byť z provedeného dokazování zjevně vyplynulo, že v dané věci je třeba důvody, které obviněného k odmítnutí výkonu vojenské služby vedly, pečlivě objektivizovat. Za těchto okolností je proto třeba rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. , vyhodnotit jako rozhodnutí, jímž byl ve shora uvedených ustanoveních porušen zákon v neprospěch obviněného L. O.

Ministr spravedlnosti v závěru podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného L. O. porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 ve vztahu k ustanovením § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 a § 278 odst. 1 trestního zákona z roku 1950. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně všech dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a poté aby postupoval podle § 270 odst. 1, příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.

Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. .

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadené části rozhodnutí předcházející přezkoumal v rozsahu, který mu byl stavem spisového materiálu umožněn a shledal, že zákon byl porušen.

Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení trestního zákona z roku 1950 se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal u, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení, za což mohl být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

Trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 se dopustil ten, kdo odepřel provést nebo, byť z nedbalosti, neprovedl rozkaz náčelníka, za což mohl být potrestán trestem odnětí svobody až na jeden rok.

Z opisu rozsudku býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný nastoupil vojenskou službu v říjnu 1954 a vykonával ji bez závad až do 10. 12. 1954, kdy nenastoupil na noční směnu u svého útvaru v H. S. a odvolával se při tom, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Dne 12. 12. 1954 se zdráhal složit vojenskou přísahu, ale po domluvách náčelníků a politických pracovníků ji přece vykonal. Dne 17. 12. 1954 mu byl dán přímý rozkaz k nástupu na směnu, tento rozkaz odmítl provést, neprovedl jej a odvolával se na svoje náboženské přesvědčení, že je Adventistou sedmého dne. V této souvislosti uvedl, že nemůže v sobotu konat jakoukoli práci, a proto nenastoupil na směnu a poté neprovedl vydaný rozkaz.

Tuto obhajobu obviněného však býv. Nižší vojenský soud v Brně považoval z hlediska posouzení jeho viny za právně irelevantní. V rozsudku uvedl, že sice zaručuje svobodu náboženského přesvědčení, ale jen potud, pokud to neodporuje plnění uložených občanských povinností. Tím, že obviněný odmítl konat své povinnosti v armádě odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, naplnil skutkovou podstatu trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle trestního zákona z roku 1950 a trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle trestního zákona z roku 1950.

Nejvyšší soud při posuzování trestní věci obviněného L. O. vycházel z právních názorů a závěrů nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší u 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 d, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1954 za trestný čin“.

Je tedy zřejmé, že v rozporu s tímto právním názorem deklaroval napadený rozsudek vinu obviněného L. O., přičemž nerespektoval právo náboženské svobody a přesvědčení obviněného, jejichž uplatnění obviněným v praxi postrádalo prvky společenské nebezpečnosti a protiprávnosti.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem býv. Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1955, sp. zn. , byl v neprospěch obviněného L. O. porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z roku 1950 a ustanovení § 278 odst. 1 trestního zákona z roku 1950. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ve věci poté za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. rozhodl sám, když shledal, že věc byla náležitě objasněna a není zapotřebí provádět další dokazování. Při formulaci svého rozhodnutí mohl Nejvyšší soud vycházet ze skutkových zjištění, která učinil býv. Nižší vojenský soud v Brně. Vzhledem k tomu, že skutky, za něž byl obviněný v původním řízení odsouzen, nelze pokládat za trestné činy, bylo rozhodnuto podle § 226 písm. b) tr. ř. o zproštění obviněného L. O. obžaloby.

Poučení

: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.

V Brně dne 27. 7. 2016

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu