Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 1104/2016

3 Tdo 1104/2016-18

U S N E S E N Í

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. , byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem krádeže podle , d) (tj. , účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že

„dne 2. 1. 2016 v přesně nezjištěné době okolo 19:00 hodin v P., ulici M., v restauraci U. M. b., odcizil ve chvíli, kdy seděl u stolu s poškozenou H. P., její na stole ležící mobilní telefon zn. Apple iPhone 6, 64 GB, šedé barvy, v hodnotě 14.000 Kč, který jí byl po příjezdu policejní hlídky nepoškozený vrácen, čímž faktická škoda poškozené nevznikla“.

Za to byl podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku, za současného stanovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby ČR nad obviněným.

Proti shora citovanému rozsudku podala odvolání pouze státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to v neprospěch obviněného. Řádný opravný prostředek zaměřila výlučně do výroku o trestu, který považovala za nepřiměřeně mírný. Městský soud v Praze o tomto odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. , tak, že z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně zrušil. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle 205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 5. 2016 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Na daný procesní stav zareagoval obviněný tím, že proti uvedenému rozhodnutí soudu druhého podal dovolání, které však současně směřoval i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) namítl, že popis skutku v rozsudku soudu není dostatečně určitý, tak aby náležitě vyjadřoval naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu krádeže, jímž byl uznán vinným. Především je však v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Dovolatel setrval na tom, že telefon poškozené si zastrčil do kapsy automaticky a omylem, neboť ležel na stole, u kterého většinou v restauraci sedává. Odcizit jej nechtěl. Teprve když si chtěl poté sám zatelefonovat, zjistil po vyjmutí přístroje z kalhot, že není jeho. V té době již hledaný telefon poškozené okamžitě dobrovolně vrátil. Svým přístupem tak prokázal, že jeho chování není pro společnost nikterak nebezpečné a ohrožující. Pokud soudy na základě hodnocení důkazů dospěly k jiným skutkovým závěrům, nerespektovaly princip presumpce neviny zakotvený v d a porušily tím i ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces podle téhož předpisu. Chybná skutková zjištění se odrazila i v následném nesprávném hmotněprávním posouzení jeho jednání a v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který neodpovídá společenské škodlivosti činu. Proto dovolatel alternativně navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a sám rozhodl o „zastavení řízení v důsledku zániku trestnosti“, nebo abybylo rozhodnuto, že se obviněnému podstatným způsobem snižuje uložený trest, případně aby dovolací soud po zrušení napadeného rozhodnutí vrátil věc soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, který by akceptoval důvody dovolání. Součástí dovolání byla i „žádost“ o odklad výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody postupem podle tr. ř. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně v rámci řízení podle tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 11. 7. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 19. 7. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že oprávnění podle tr. ř. nevyužije a k dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v neveřejném zasedání, a to i za podmínek předpokládaných v ustanovení tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku. Obviněný M. K. je podle tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě ( tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně ( věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( tr. ř.) poté zkoumal, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že je tomu tak pouze částečně. Za hranicí přípustnosti dovolání se totiž obviněný ocitl svými námitkami vůči výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně.Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem přípustnosti dovolání je podle tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci poté rozhodl soud druhého stupně a přitom vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením tr. ř. Pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým ze způsobů předpokládaných ustanovením až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout takové jeho rozhodnutí, kterým zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek (odvolání) proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně ( tr. ř.).Jestliže dovolatel vznáší námitky proti rozhodnutí soudu druhého stupně, může s podaným dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí soudu je zatíženo některou z vad uvedených v až l) tr. ř. Existence takové vady je ovšem podmíněna tím, že soud druhého stupně svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanovením až k) tr. ř., nebo že rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku či usnesení uvedenému v ustanovení až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v až k) tr. ř. Dovolání je tedy přípustné, jestliže soudu druhého stupně lze vytýkat, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit (k tomu viz v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2004 tr.). Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. je zřejmé, že obviněný M. K. v předmětné trestní věci nepodal odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 22. 2. 2016, ačkoliv tak učinit mohl. Jak již bylo konstatováno výše, odvolání podala pouze státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, a to v neprospěch obviněného a jen do výroku o trestu. Podle tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud řádný opravný prostředek výrokem podle tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Takovým oddělitelným výrokem je např. i výrok o trestu. Jiné než odvoláním napadené výroky je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje ( tr. ř.). O takový případ se ovšem v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením tr. ř., neboť ve věci nebylo podáno odvolání proti výroku o vině.Dovolatel, ať již se jedná o státního zástupce nebo obviněného, může podaným dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího nebo stížnostního soudu pouze v rozsahu jeho přezkumné činnosti, vyplývající z ustanovení až 3 tr. ř., neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni.Pokud tedy obviněný uplatnil v dovolání výhrady proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, aniž by jej předtím napadl řádným opravným prostředkem, tj. odvoláním (a neučinil tak ani státní zástupce), shledal Nejvyšší soud v této části jeho dovolání z důvodů shora uvedených nepřípustným a věcně se jím nezabýval. Přípustně bylo dovolání obviněného podáno v části, v níž vznesl výhrady proti trestu, který mu uložil odvolací soud ( tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitka, o kterou obviněný ve výše uvedeném rozsahu opírá dovolání, lze podřadit pod důvod podle ustanovení tr. ř., který uplatnil. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. , odst. 3 tr. ř.).Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že důvod dovolání podle tr. ř. lze - pokud jde o výrok o trestu - relevantně uplatnit pouze tehdy, kdy je v jeho rámci namítáno nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám při ukládání trestu. Jeho prostřednictvím lze vytýkat pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle tr. zákoníku resp. 43 odst. 2 tr. zákoníku, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu podle tr. zákoníku. Takové pochybení však obviněný v dané trestní věci nenamítl a ani namítat nemohl. Vady soudního rozhodnutí spočívající v uložení nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu v dovolání nelze úspěšně uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle tr. ř. (k těmto otázkám srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. , publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Je tedy zřejmé, že obviněný námitkou vůči uloženému trestu deklarovaný dovolací důvod právně relevantně neuplatnil. Úspěšně by pak tento výrok z rozsudku odvolacího soudu nemohl napadnout ani za použití důvodu dovolání podle tr. ř., jehož prostřednictvím lze vytýkat taxativně vymezené vady výroku o trestu a který je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolateli byl trest ukládán podle ustanovení tr. zákoníku a byl tak ohrožen mj. trestem odnětí svobody až na dvě léta. Jestliže mu odvolací soud uložil tento trest ve výměře dvanácti měsíců, jednalo se o zákonný postih, jak pokud jde o druh, tak i výměru. České republiky, základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno. Protože dovolání obviněného M. K. bylo zčásti podáno nepřípustně a zčásti se opíralo o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle tr. ř., Nejvyšší soud rozhodl v souladu s tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení tr. ř. Za podmínek tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. tr. ř.).

Pokud jde o žádost, resp. podnět obviněného k rozhodnutí o odkladu výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud (předseda senátu) důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu (samosoudce) soudu prvního stupně. Samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 však takový postup při předložení dovolání obviněného nezvolila.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 8. 2016

JUDr. Eduard Teschler

předseda senátu