Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2062/2016

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

A. T.

,

proti žalované

RAVOS, s. r. o.

,

IČO 47546662, se sídlem Rakovník, Františka Diepolta 1870, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 30, za účasti Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 3.650.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. -564, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. -564, s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I, se zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 3.650.000 Kč z titulu náhrady škody, kterou mu měla žalovaná jako správkyně veřejné vodovodní a kanalizační soustavy způsobit nedostatečně provedenou opravou vodovodní přípojky k vodoměrné soustavě v domě žalobce a zanedbáním údržby nefunkčního hlavního uličního uzávěru vody, v důsledku čehož došlo k havárii na vodovodním potrubí ve zmíněném domě. Následkem havárie vznikly pod budovou kaverny, jež narušily statiku nemovitosti, která se stala neobyvatelnou.

Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 3. 9. 2014, č. j. -455, zamítl žalobu ohledně 2.760.038 Kč (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci 889.962 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi státem a účastníky řízení a mezi účastníky řízení navzájem (výroky III až VI). Soud vyšel ze zjištění, že dne 13. 5. 2008 uzavřel žalobce se společností PERMON, s. r. o., kupní smlouvu, předmětem které byla mimo jiné budova v obci J., to vše za kupní cenu 1.050.000 Kč. V lednu 2009 byl v nemovitosti žalovanou měněn vodoměr, poškozený vlivem promrzání. V březnu 2009 byla pracovníkem žalované opravována vodoměrná soustava, jelikož docházelo k únikům vody; tato oprava byla provedena správně a v souladu s technickými normami. V prvním pololetí roku 2009 nechal žalobce vyměnit ve sklepě domu vodovodní potrubí, ani v tomto případě nebylo zjištěno pochybení. Vodovodní potrubí bylo po celou dobu přiměřeně namáháno vlivem odběru vody v obci a tím způsobenými změnami tlaku v potrubí. Dne 18. 5. 2009 došlo k vodovodní havárii v budově žalobce, při které byl sklep budovy masivně zaplaven. Přítok vody nešlo uzavřít, neboť hlavní uzávěr vody umístěný před domem byl nefunkční a opravu bylo možno realizovat až po odčerpání vody. Dle znaleckých posudků byla následkem havárie změna vlastností podloží domu, vznik kaveren a poškození nosné konstrukce objektu žalobce. Tržní hodnota nemovitosti v době před škodnou událostí byla 1.100.000 Kč, po havárii byla hodnota budovy nulová. Náklady na uvedení budovy do předešlého stavu (do stavu bezprostředně před havárií) byly znalcem vyčísleny částkou 3.040.976 Kč bez DPH, přičemž uvedením do původního stavu by nedošlo ke zhodnocení nemovitosti, která by nadále zůstala neuživatelná. Výše nákladů na provedení demolice budovy byla znalcem vyčíslena částkou 618.113 Kč bez DPH. Náklady na uvedení do předešlého stavu tedy výrazně převyšují obvyklou cenu nemovitosti. Žalobcův nárok soud prvního stupně posoudil podle z § 420 obč. zák., dovodil, že žalovaná odpovídá za škodu pouze částečně, neboť řádně nepečovala o hlavní uliční uzávěr vody, ač v případě jeho funkčnosti by bylo možno podstatným způsobem omezit rozsah škody. Žalobce nese částečnou odpovědnost za škodu tím, že řádně nezabezpečil vodoměrnou soustavu uvnitř své nemovitosti proti promrzání, jak mu ukládá v platném znění. Podle obč. zák. oba účastníci nesou škodu poměrně, každý v rozsahu jedné poloviny. Při určení výše škody vycházel soud podle obč. zák. z ceny věci v době poškození. Jelikož náklady na uvedení nemovitosti do předešlého stavu násobně převyšovaly obvyklou cenu nemovitosti před škodnou událostí, soud prvního stupně považoval tyto náklady za neúčelné a stanovil výši náhrady škody rozdílem obvyklé ceny, jakou měla nemovitost před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, tedy částkou 1.100.000 Kč. K tomu připočetl náklady na demolici, které bude muset žalobce vynaložit, v částce 679.924 Kč bez DPH.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, č. j. -564, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2.366.924 Kč, jinak byl rozsudek ve výroku I potvrzen; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil je dalším dokazováním – doplňkem znaleckého posudku, na jehož základě zjistil, že příčinou havárie nebylo zamrznutí potrubí, a dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu v rozsahu 90 % (s ohledem na nefunkční hlavní uzávěr jako rozhodující příčinu vzniku škody v daném rozsahu a neprovedení zkoušky těsnosti po opravě potrubí žalovanou v místě, kde posléze došlo k jeho porušení) a žalobce v rozsahu 10 % (maximálně v tomto rozsahu lze žalobci přičítat podíl na vzniku škody v důsledku nedostatečné izolace potrubí ve sklepě jeho domu, jež působila degradaci potrubí, která se však na vzniku havárie mohla podílet jen okrajově). Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle kterého uvádět věc, jejíž hodnota před poškozením byla 1.100.000 Kč a po havárii byla nulová, do předešlého stavu s využitím nákladů, které přesahují 3.000.000 Kč, je sice možné, ale není účelné. Byla poškozena stavba, což je individuální věc, kterou nelze nahradit stejnou věcí, proto odvolací soud považoval za účelné, aby takto jedinečně určená věc byla opravena, neboť pouze tak bude žalobci nahrazena vzniklá škoda.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí dílem na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, dílem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka v dovolání zpochybňuje rozsah svého podílu na vzniku škody a poukazuje na odlišný závěr soudu prvního stupně o podílu účastníků na vzniku škody a na to, že žalobce dlouhodobě porušoval povinnost chránit vodovodní přípojku proti zamrznutí). Dále namítá, že vynaložení nákladů na uvedení stavby do předešlého stavu (stavu bezprostředně přecházejícímu vzniku škody) by bylo zcela nehospodárné, a tudíž neúčelné. Pokud by byla přisouzena poškozenému náhrada škody ve výši 3,5násobku obvyklé ceny nemovitosti v době bezprostředně před škodnou událostí, považovala by dovolatelka takové rozhodnutí za neoprávněné zvýhodnění poškozeného. Podobné případy dle dovolatelky dovolací soud dosud neřešil. Dále odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, od které se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil při určení výše škody. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém dovolacím návrhu sice navrhuje zrušení všech výroků napadeného rozsudku, z obsahu dovolání však vyplývá, že brojí proti tomuto rozsudku s výjimkou té části výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil podané dovolání a shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Nejvyšší soud napadený rozsudek přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle a je také důvodné, neboť se odvolací soud při určení výše náhrady škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Především je nutno zdůraznit, že jediným uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci ( ). Směřují-li tedy námitky dovolatelky proti správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu a polemizuje-li dovolatelka s hodnocením provedených důkazů, není taková argumentace způsobilá založit přípustnost ani důvodnost dovolání. To se týká i závěru o podílu účastníků na vzniku škody, neboť v tomto směru odvolací soud vycházel z doplnění dokazování dodatkem znaleckého posudku a z něho vyplývajícího odlišného skutkového zjištění, na němž je právní závěr o podílu na vzniku škody vybudován, a sice že po opravě potrubí žalovanou v místě, kde posléze došlo k jeho porušení, nebyla provedena zkouška těsnosti, takže opravu nelze považovat za řádnou, a že příčinou havárie nebylo zamrznutí potrubí, přičemž nedostatečná izolace potrubí ve sklepě žalobcova domu sice působila postupnou degradaci potrubí, která se však na vzniku havárie mohla podílet jen okrajově.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu , může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení věty první a , , účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“).

Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození (§ 443 obč. zák.).

Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou na věci je újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením. Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď rozdílem obvyklé ceny, jakou věc měla před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, nebo výší nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, to však jen v případě, že takové náklady nejsou zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci před poškozením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1433, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. , C 13084). Vycházet z rozdílu obvyklé ceny věci před a po poškození je vhodným způsobem určení výše náhrady zejména v situaci, kdy obnovení původního stavu opravou věci není dost dobře možné, např. pokud by obnovení věci znamenalo vytvoření nově vybudované stavby, nikoliv návrat nemovitosti do původního (zdevastovaného) stavu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. , C 13078).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně výši škody, která žalobci vznikla, odvíjel nikoli od obvyklé ceny nemovitosti a jejího snížení v důsledku škodní události, nýbrž od částky potřebné nyní k jejímu znovuvybudování, aniž by dostatečně zohlednil její skutečný stav a hodnotu před poškozením, případně zvažoval možnost a účelnost uvedení nemovitosti do původního stavu s ohledem na její totální zničení. Odvolací soud tedy nepovažoval za významnou obvyklou cenu objektu před jeho poškozením, ač právě ona představuje rozsah škody na majetku žalobce, neboť obvyklá cena objektu po havárii vodovodního potrubí byla znaleckým posudkem stanovena jako nulová, což lze interpretovat jako totální zničení věci. Uvádění takto zničené nemovitosti do předešlého stavu v nákladech dosahujících 3,5násobku obvyklé ceny nemovitosti v době bezprostředně před škodnou událostí, byť by to bylo stavebně technicky možné, není účelné, když ani v případě takto provedené opravy by se nemovitost nestala uživatelnou. Za této situace je vhodným způsobem určení výše škody nikoli zjištění nákladů na vybudování nových základů stavby, zabezpečení nosné konstrukce domu a finančně nákladnou sanaci jeho podloží, nýbrž zjištění rozdílu mezi obecnou (tržní) cenou nemovitosti před poškozením a po něm. K takto zjištěné výši škody lze přičíst náklady demolice, které bude muset žalobce objektivně vynaložit.

Odvolací soud při posuzování účelnosti nákladů na uvedení věci v předešlý stav vycházel především z toho, že stavba je individuální věcí, kterou nelze nahradit stejnou věcí. Tuto okolnost však nelze přeceňovat a potlačit hledisko účelnosti vynaložených nákladů nutných k uvedení věci do předešlého stavu, které dle konstantní rozhodovací praxe vychází především z parametrů uvedených v předchozím odstavci. Od hlediska účelnosti vynaložených nákladů nutných k uvedení věci v předešlý stav lze ustoupit např. v případech, kdy nemovitost byla prohlášena národní kulturní památkou a oprava věci je objektivně dobře možná (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. ). V tomto případě však stavba není památkově chráněna. Navíc je-li stavba zcela zničena, nelze náklady na její znovuvybudování považovat za účelné ani v případě, že byla památkově chráněna (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Při právním posouzení věci vycházel odvolací soud z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. . Jeho závěry však na danou věc plně nedopadají, jelikož neřeší účelnost vynaložených nákladů ve vztahu k obvyklé ceně nemovitosti před škodnou událostí a po škodné události, nýbrž konstatuje, že pro stanovení výše škody není významné, za jakou částku a v jakém stavu vlastník částečně demolovaný dům později prodal. V žádném případě z něj nelze dovozovat, že za situace, kdy je uvedení poškozené nemovitosti do stavu před vznikem škody technicky možné, má žalobce vždy právo na nahrazení nákladů na uvedení věci do stavu před vznikem škody. Takový požadavek poškozeného je vždy třeba posoudit též z hlediska účelnosti vynaložených nákladů nutných k uvedení věci do předešlého stavu z hlediska hospodárnosti takového řešení.

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), Nejvyšší soud jej bez jednání zrušil ( věta první a ) spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení, s výjimkou té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I, a věc mu vrátil ve zrušeném rozsahu k dalšímu řízení ( věta první ).V dalším řízení odvolací soud stanoví výši škody, která žalobci vznikla, v souladu s výše uvedenými právními závěry, jež jsou pro odvolací soud závazné ( věta první za středníkem ). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení ( věta druhá ).Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. srpna 2016

JUDr. Robert Waltr

předseda senátu