Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 181/2016

22 Cdo 181/2016

U S N E S E N Í

M. N.

1) V. Ch.

, zastoupené JUDr Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Slezská 11, a

2) M. N.

, zastoupené Mgr. Martinem Knobem, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 585, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 8. 2015, č. j. -653, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná 1)

je povinna

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. Eduarda Petrthena.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4. 2. 2014, č. j. - 542, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku označeného jako stavební parcela č. 36, zastavěná plocha a nádvoří, a budovy, bydlení, v části obce B. na pozemku označeném jako stavební parcela č. 36, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Jičín, na listu vlastnictví č. 518 pro okres J., obec S. P. a katastrální území B. Rozhodl také o nákladech řízení.

K odvolání žalované 1) Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 8. 2015, č. j. -653, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o („ “) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Nejvyšší soud věc posoudil podle č. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, , 2 č.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [ („ “)]. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby některá právní otázka byla řešena jinak.

Jádro věci je v tomto: Zůstavitelka zemřela v roce 1974, dědické řízení bylo ukončeno v roce 1982 tak, že sporné nemovitosti (resp. tu ideální část, která jí dosud nepatřila) nabyla žalovaná 2), která se však podle zjištění soudu zavázala, že umožní žalované 1) a její rodině nemovitosti užívat k rekreaci; to se i stalo. Podle zjištění soudu, který se zabýval chováním žalovaných k nemovitostem a k sobě navzájem, se držby nemovitostí ujala žalovaná 2), která opírala oprávněnou držbu o rozhodnutí státního notářství, opatřené doložkou právní moci. Dne 13. 11. 1995 darovala nemovitosti svému synovi – žalobci. Mezitím však 11. 9. 1995 podala žalovaná 1) proti dědickému rozhodnutí z roku 1982 odvolání s tím, že jí toto rozhodnutí nebylo doručeno; o dědictví bylo nakonec rozhodnuto jinak, než v rozhodnutí z roku 1982. Poté se žalobce domáhal určení vlastnického práva; soudy shodně dospěly k závěru, že žalovaná 2) sice děděním podíl po zůstavitelce nenabyla, vlastnické právo však vydržela a nemovitosti poté platně převedla na žalobce. Tyto závěry nyní žalovaná 1) napadá v dovolání.

Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. ). Proto se odvolací soud zaměřil na podstatu věci, jsa přitom vázán obsahem podaného dovolání.

Dovolací soud opětovně vyslovil, že v poměrech č. se mohla oprávněná držba, vedoucí k vydržení, opírat o domnělý (putativní) právní titul, a to i o rozhodnutí vydané v dědickém řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. ). Otázka, zda lze takto vydržet i ve vztahu mezi dědici, je jen specifickým případem nabytí držby a nejde tak o otázku neřešenou; i v tomto případě lze nabýt oprávněné držby, jsou-li jinak splněny její podmínky (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. : „Držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu patří, je oprávněným držitelem ve smyslu odst. l obč. zák. Přitom omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se (držitel) postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat“. Nový již putativní titul jako základ řádného vydržení nezná, takže výklad k jeho ustanovením o účincích dědického rozhodnutí tu není použitelný.

V průběhu dědického řízení se jeden z dědiců může chopit oprávněné držby věci z pozůstalosti, je-li se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že věc mu patří (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Také jestliže k ukončení dědického řízení nedošlo jen pro vadné doručení (či nedoručení) rozhodnutí, vyslovujícího vlastnické právo držitele, a na tomto rozhodnutí je vyznačena jeho právní moc, nelze oprávněnou držbu, opírající se o toto rozhodnutí, vyloučit.

K otázce, jaké mělo účinky pozdější dědické rozhodnutí, vydané v roce 2003, tedy až poté, co mělo dojít k vydržení podílu, a k jeho vztahu k napadenému rozsudku, se uvádí: „Smyslem žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí je zjištění, zda tato věc má být projednána v dědickém řízení, kam patří všechny věci, které zůstavitel vlastnil ke dni úmrtí. Vyhověním žalobě na určení, že právní předchůdce žalobce byl ke dni úmrtí vlastníkem určité věci, není určeno, kdo je jejím současným vlastníkem. Význam takového rozhodnutí je tedy jen v tom, že věc, o kterou šlo, bude projednána v dědickém řízení; toto rozhodnutí se nedotýká práv třetích osob, které nebyly účastníky tohoto řízení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. ). To, že věc byla projednána v dědickém řízení, tak nemůže mít vliv na právo žalobce, který ji nabyl až po smrti zůstavitelky. I zde je jádro v řešení otázky, zda žalovaná 2) mohla věc vydržet; pokud ji vydržela, pak na její právo již nemohlo mít vliv pozdější rozhodnutí o vypořádání dědictví. Dovolatelce lze v této souvislosti připomenout zásadu „vigilantibus iura scripta sunt“ (práva bdělých jsou chráněna). Jestliže totiž zůstavitelka zemřela v roce 1974, v roce 1982 bylo vydáno dědické rozhodnutí a dovolatelka se začala zajímat o stav řízení až v roce 1995, pak i v případě, že by bylo možno přijmout její verzi, že o vydání rozhodnutí nevěděla, to byla její nečinnost, která umožnila oprávněnou držbu, opřenou o dědické rozhodnutí.

V daném případě se oprávněná držba opírala o to, že žalovaná 2) nabyla podíl na základě rozhodnutí v dědickém řízení, opatřeném doložkou právní moci; toto rozhodnutí tak tvořilo domnělý titul oprávněné držby. Jednala tak v omluvitelném omylu, vyvolaném státním orgánem (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. – ostatně k omluvitelnosti omylu přispělo i jednání dovolatelky, která – ať již z jakéhokoliv důvodu - po řadu let neprojevila nejen vůči první žalované zájem o osud dědického řízení). Soud prvního stupně, na jehož závěry odvolací soud odkázal, se otázkou, kdo byl držitelem nemovitosti, zabýval, a jeho závěry nejsou nepřiměřené; podporuje je i jeho skutkové zjištění, kterým je dovolací soud vázán, že po vydání dědického rozhodnutí uzavřely žalované dohodu, podle které žalovaná 2) souhlasila s tím, že žalovaná 1) bude s rodinou užívat nemovitosti k rekreaci; k tomu soud uvedl i další relevantní okolnosti (viz např. str. 29 a 30 rozsudku).

Otázka, zda je pojmově možné, aby vztahy mezi dědici byly posouzeny jinak, než jako právní vztahy spoluvlastníků při hospodaření se společnou věcí, není pro danou věc významná. Jestliže byla žalovaná 2) oprávněnou držitelkou celé věci, prosadily se nakonec držební poměry oproti poměrům právním, jak to umožňuje institut vydržení. Ostatně není pochyb o tom, že i vydržení spoluvlastnického podílu je možné (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 2014, sp. zn. ), a to i mezi spoluvlastníky. Samozřejmě drží-li dědicové společně věc z pozůstalosti a držbu opírají o vlastnictví zůstavitele, jde o spoludržbu, a vydržení věci je vyloučeno; nikoliv však proto, že mezi dědici (či spoluvlastníky) by bylo z povahy věci vydržení vyloučeno, ale proto, že tu chybí dobrá víra jaké nezbytný předpoklad oprávněné držby. Jestliže však např. zůstavitel za života věc neplatně daruje pozdějšímu dědici, a ten se její držby chopí v dobré víře, může po smrti zůstavitele dovršit vydržení, a to objektivně na úkor ostatních dědiců, je-li jeho oprávněná držba zachována.

Je skutečností, že v rozsudku nemělo být určováno právo k domu, který se stal součástí pozemku; protože však pozemek, jehož je dům součástí, je v rozsudku specifikován, týká se určení i domu jako jeho součásti. Dále: Tím, že žalobce nabyl vlastnictví k celému pozemku, nelze dále uvažovat o spoluvlastnických podílech a předmětem určení vlastnického práva může být jen věc celá, nikoliv její ideální části. Právní osudy spoluvlastnických podílů byly řešeny jen v rámci řešení předběžné otázky, předmětem řízení, vymezeným žalobou, bylo určení výlučného vlastnického práva k věci. Jinak řečeno, i když žalobce nabyl výlučné vlastnické právo k věci od osoby, která postupně získala spoluvlastnické podíly, nejsou tyto podíly v daném případě předmětem řízení. V katastru nemovitostí tak bude nadále žalobce zapsán jako výlučný vlastník. Žádné relevantní problémy tak nevzniknou; ostatně nejde o pochybení, které by mohlo mít na právní postavení dovolatelky nějaký vliv.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Nesplní-li žalovaná 1) dobrovolně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. srpna 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc.

předseda senátu