Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 5453/2014

ROZSUDEK

K. E.,

INFOCALL s.r.o.

, se sídlem v Praze 9 - Vysočanech, Na Břehu 468/37, PSČ 190 00, IČO 26163519, zastoupené JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jakubská 1, PSČ 602 00, o zaplacení částky 135 233 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. -158, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. -158, s výjimkou části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2013, č. j. -108, ve znění opravného usnesení ze dne 31. května 2013, č. j. -126, ve výroku pod bodem II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2013, č. j. -108, ve znění opravného usnesení ze dne 31. května 2013, č. j. -126, ve výrocích pod body I a III se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.II. Dovolání žalobce v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2013, č. j. -108, ve znění opravného usnesení ze dne 31. května 2013, č. j. -126, zamítl žalobu na zaplacení částky 135 233 Kč s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku pod bodem I, uložil žalované zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 2,5 % z částky 241 594,80 Kč od 24. února 2005 do 25. května 2005 a dále ve výši stanovené ve výroku pod bodem II a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce provedl na základě ústní smlouvy o dílo pro žalovanou stavební práce na objektu v P. , N. B., za něž fakturou č. 200501 se splatností 23. února 2005 vyúčtoval cenu díla ve výši 376 827,80 Kč. Žalovaná uhradila žalobci šesti platbami pouze část vyúčtované ceny díla a zůstala mu tak dlužná částku, která je předmětem tohoto řízení. Tato tvrzení žalobce vzal soud prvního stupně za prokázaná s ohledem na to, že je žalovaná nesporovala, a tento nárok žalobce uznala i následným započtením pohledávek.

Sporná zůstala pouze procesní obrana žalované. Podle ní společnost ISC Comunication Czech a.s., se sídlem v Praze 7, Holešovice, Tusarova 1564/57, PSČ 170 00, IČO 26315521 (dále jen „společnost ISC“), uhradila žalobci zálohu na předmětné dílo ve výši 200 000 Kč, kterou žalobce převzal, nicméně nevyúčtoval. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že část této pohledávky ve výši 135 233 Kč společnost ISC postoupila smlouvou ze dne 6. prosince 2005 žalované, což žalobci oznámila přípisem ze dne 14. února 2006. Současně mu oznámila, že došlo k jednostrannému započtení pohledávek a závazků mezi společností ISC, společností A-Kepča s.r.o., žalovanou a žalobcem.

Názor žalobce týkající se neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky a zápočtu pohledávek s odkazem na § 196a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a § 132 odst. 3 obch. zák. soud prvního stupně nepřijal, neboť se nejednalo o smlouvu uzavřenou mezi společností a jejím jediným společníkem, který by za ni jednal, a ani se nejednalo o osoby blízké co do statutárních orgánů obou společností. Smlouva o postoupení pohledávky má podle závěru soudu prvního stupně všechny náležitosti podle a násl. , (dále jen „obč. zák.“), a vzájemné pohledávky jsou kompatibilní k započtení. K zániku závazku podle obch. zák. došlo okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení podle – 582 obč. zák. K tomu došlo vzhledem k datu splatnosti faktury žalobce 23. února 2005 nejpozději dne 18. února 2006 doručením oznámení o postoupení pohledávky na vrácení zálohy 200 000 Kč a o jejím započtení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2014, č. j. -158, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Tvrzení žalobce o neúčinnosti postoupení pohledávky ve vztahu k žalobci je podle odvolacího soudu neopodstatněné, nemá žádnou podporu v předchozích vyjádřeních žalobce, žalobce nikterak nerozporuje fakt, že by mu snad postoupení pohledávky nebylo oznámeno, pouze namítá, že tato pohledávka již neexistovala. Jedná se podle odvolacího soudu o účelové tvrzení. Existence a oprávněnost pohledávky postupitele – společnosti ISC za žalobcem (žalobci vyplacená záloha 200 000 Kč) byla obsáhlým dokazováním prokázána. Námitky žalobce ohledně neplatnosti jednostranného zápočtu byly již soudem prvního stupně vyvráceny s tím, že se jednalo o pohledávky způsobilé k zápočtu, který byl proveden zcela v souladu s ustanovením § 580 obč. zák. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal existenci jeho nároku na požadovanou částku 135 233 Kč z titulu neuhrazené ceny prací, neboť tato jeho pohledávka zanikla započtením.

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Dovolatel namítl, že odvolací soud při svém právním posouzení nepostupoval v souladu s výkladovými pravidly stanovenými v normách hmotného práva. Dále napadl správnost skutkových zjištění, která nemají podle jeho názoru oporu v provedeném dokazování, a poukázal na to, že již v řízení před soudem prvního stupně popřel přijetíy označené jako oznámení o postoupení pohledávky. Žalovaná podle jeho názoru neprokázala doručení tohoto oznámení, neboť list odeslané pošty právní zástupkyně žalované, který předložila, nekoresponduje s datem vyhotoveníy označené jako oznámení o postoupení pohledávky, a již vůbec neprokazuje, že by byla žalobci jakákoliv zásilka doručena, ani že obsahem této údajné zásilky mělo být právě oznámení o postoupení části pohledávky.

Podle názoru žalobce nedošlo v dané věci k naplnění podmínek platného zápočtu pohledávek stanovených v § 580 obč. zák. Především nebyl splněn předpoklad vzájemnosti pohledávek, neboť zápočet byl proveden mezi společností ISC, žalovanou, společností A-Kepča s.r.o. a žalobcem. Dále nebyla splněna podmínka způsobilosti pohledávek k započtení, když byly vzájemně započítávány pohledávky, jejichž existenci sám postupitel v soudních řízeních vedených žalobcem proti postupiteli u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. o zaplacení částky 78 650,50 Kč s příslušenstvím a ve sporu vedeném pod sp. zn. o zaplacení částky 64 767 Kč popřel z důvodu jejich neexistence, a je proto nezbytné na tyto pohledávky nahlížet jako na pohledávky nezpůsobilé k započtení. Právní úkon započtení proto nelze považovat za určitý právní úkon ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se tak při posouzení zápočtu odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a sice od jeho usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. , rozsudku ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. , usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , a rozsudku ze dne 15. června 2010, sp. zn. .

Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Námitky dovolatele vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu hodnotí jako ryze účelové. Taktéž názor dovolatele o nenaplnění podmínek platného započtení pohledávek podle § 580 obč. zák. považuje za nesprávný, neboť se jednalo o existující finanční pohledávky mezi žalobcem a žalovanou, kdy žalovaná svoji pohledávku vůči žalobci nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky, což bylo žalobci oznámeno, a současně se jednalo o vzájemné pohledávky, jejich plnění je stejného druhu, a vzájemně se kryjí, takže podmínky uvedeného ustanovení § 580 obč. zák. byly naplněny. S otázkou započtení se odvolací soud velmi pečlivě vypořádal. Odvolací soud se tak nikterak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu citované žalobcem v jeho dovolání. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, event. jeho zamítnutí, pokud by dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony (dále jen „“).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, osobou oprávněnou zastoupenou advokátem ( a ), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud předně připomíná, že přípustnost dovolání nemohou založit námitky dovolatele vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Dovolací soud může rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen z hlediska právního posouzení věci, jak je zřejmé z ustanovení , nikoliv z hlediska správnosti skutkových zjištění, kterými je vázán.

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v nenaplnění podmínek určitosti a vzájemnosti započítávaných pohledávek tak, jak je stanoví § 580 obč. zák. a poukazuje na čtyři rozhodnutí Nejvyššího soudu, zabývajících se problematikou započtení pohledávek, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Jedná se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. , jeho rozsudek ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. , jeho usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. a rozsudek ze dne 15. června 2010, sp. zn. .

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle přípustné, avšak s výjimkou části, ve které dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud z níže uvedených důvodů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V části, ve které dovolání směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci tam specifikované úroky z prodlení, není dovolání subjektivně přípustné, neboť v tomto rozsahu nebyla rozhodnutím odvolacího soudu žalobci způsobena žádná újma na jeho právech, naopak mu bylo plně vyhověno.

Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. , na něž dovolatel poukázal, dospěl k závěru, že základním předpokladem započtení (§ 580 obč. zák.) je vzájemnost pohledávek, tedy musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak.

Druhým rozhodnutím dovolacího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlit, je jeho rozsudek ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. , řešící otázku určitosti právního úkonu započtení. Nejvyšší soud v něm konstatoval, že z právního úkonu započtení musí být zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši je uplatňována k započtení a proti které pohledávce věřitele směřuje.

V usnesení Nejvyššího soudu, na něž dovolatel rovněž odkázal, ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , se Nejvyšší soud zabýval výkladem právního úkonu započtení pohledávek účastníků řízení.

Dovolatel dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud z ustanovení § 580 obč. zák. dovodil, že započtení (kompenzace) je způsob zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, jímž odpadá dvojí splnění vzájemných pohledávek. Ustanovení § 580 obč. zák. vymezuje předpoklady, při jejichž splnění k započtení dochází. Mezi základní předpoklady započtení tak patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak), stejný druh plnění, způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující k započtení.

Nejvyšší soud nemá v nyní projednávané věci žádných důvodů odchylovat se od svých závěrů, k nimž dospěl ve shora citovaných rozhodnutích. K uvedenému pouze připomíná, že k platné kompenzaci podle § 580 obč. zák. je třeba, aby z obsahu projevu započtení adresovaného druhému účastníku bylo zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti pohledávce věřitele, tj. musí být splněny náležitosti právního úkonu stanovené v § 34 a násl. obč. zák., zejména musí být započítávané pohledávky náležitě identifikovány tak, aby byly dostatečně určité a nezaměnitelné.

Právní posouzení odvolacího soudu o zápočtu pohledávek mezi účastníky řízení odvolacího soudu je neúplné, tudíž je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu vyjádřenou ve shora citovaných rozhodnutích a tedy i nesprávné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a odkázal na ně. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však nelze zjistit žádné skutkové závěry ohledně zápočtu pohledávek dovolatele a žalované s výjimkou konstatování, že „z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2005 má soud za prokázané, že jí za ISC oznámil J. M. žalobci, současně bylo zasláno oznámení o jednostranném započtení pohledávek a závazků mezi firmou ISC a společností A-Kepča s.r.o. a společností INFOCALL a žalobcem K. E.“ (viz č.l. 112). Odvolací soud se nezabýval posouzením, zda byly naplněny předpoklady platného zápočtu vzájemných pohledávek, tedy zda došlo k zápočtu pohledávek mezi žalobcem a žalovanou (podle skutkového zjištění soudu prvního stupně k započtení mělo dojít mezi čtyřmi subjekty), zda se jednalo o vzájemné pohledávky těchto účastníků, zda bylo určitě vymezeno, jaké pohledávky, resp. jejich části se započítávaly.

Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud jej podle zrušil, včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, s výjimkou části, ve které není dovolání přípustné;jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( ).

V rozsahu, ve kterém není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2016

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu