Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3066/2014

22 Cdo 3066/2014

U S N E S E N Í

S. H.,

P. H.

, zastoupenému Mgr. Markem Jirmanem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Poštovní 18, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014, č. j. -566, takto:

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 560 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Ladislava Košťála.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. -368, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného byt č. 868/9 v domě nacházejícím se na parc. č. st. 1261, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu o velikosti 126/1000 a spoluvlastnického podílu k uvedenému pozemku parc. č. st. 1261 o velikosti 126/1000, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV 5008 pro obec a k. ú. R., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník (výrok I.), „podnik žalovaného IČ: 76275175 v hodnotě 0 Kč“ (výrok II.), věci movité blíže specifikované ve výroku IV. a prostředky na účtu č. 51/45918069 vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 25 502,30 Kč (výrok VI.). Žalovanému přikázal k úhradě dluh vůči Wüstenrot – stavební spořitelně, a. s., ve výši 114 363,03 Kč (výrok III.), dále dluh ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi I. H. a žalovaným dne 16. března 2005, ve výši 70 000 Kč a dluh ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi I. H. a žalovaným dne 20. července 2005, ve výši 45 000 Kč (výrok VII.). Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci blíže specifikované ve výroku IV. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 383 820 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok VIII.). Rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok IX. a X.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok XI.).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 22. 4. 2014, č. j. -566, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně movité věci uvedené ve výroku I. písm. a) a „majetkovou hodnotu pojištění“ z pojistné smlouvy u ČSOB Pojišťovny, a. s. ve výši 18 185 Kč. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci uvedené ve výroku I. písm. b), zůstatek na účtu stavebního spoření u Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. ve výši 25 502,30 Kč a byt č. 868/9 v domě nacházejícím se na parc. č. st. 1261, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu o velikosti 126/1000 a spoluvlastnického podílu k pozemku parc. č. st. 1261. Dále přikázal žalovanému k úhradě dluh vůči Wüstenrot – stavební spořitelně, a. s., ve výši 101 431,50 Kč (výrok II.) a dluh vůči I. H. ze smlouvy o půjčce uzavřené 20. července 2005 ve výši 45 000 Kč (výrok III.). Ve výroku IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 339 889,36 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok V. a VI.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 88 586,80 Kč (výrok VII.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VIII.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že pokud odvolací soud při vypořádání společného jmění manželů (dále rovněž jako „SJM“) zaniklého před 1. lednem 2014 postupoval (a SJM vypořádal) i za účinnosti , (dále též „o. z.“), podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“), spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Práva a povinnosti účastníků řízení o vypořádání SJM zakládá teprve pravomocné rozhodnutí soudu, které je při vypořádání SJM rozhodnutím konstitutivním. V takovém případě měl odvolací soud, který rozhodoval již za účinnosti o. z., posuzovat projednávanou věc podle tohoto právního předpisu.

Dovolatel rovněž napadá výrok VII. rozsudku odvolacího soudu, podle kterého je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 88 586,80 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobkyně byla co do ¾ se svým návrhem úspěšná, a to jak pokud jde o zahrnutí věcí, majetkových hodnot a závazků do vypořádání, tak pokud jde o jejich přikázání tomu kterému z nich“. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť při stanovení kritérií úspěchu a neúspěchu v řízení nezohledňuje specifika řízení o vypořádání SJM, přičemž tato otázka nebyla doposud dovolacím soudem řešena.

Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 103/2015 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), formuloval závěr, že „vypořádání společného jmění manželů zaniklého (respektive zrušeného či zúženého) před 1. lednem 2014 se řídí “. Uvedl, že „nový sice již neobsahuje obdobné ustanovení jako čl. VIII odst. 2 věty první , ze kterého judikatura dovodila pravidlo, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů, zaniklé před nabytím účinnosti , bude vypořádáno podle dosavadních předpisů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. – stejné pravidlo je uplatněno i v rozsudku ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. , publikovaném pod č. 11/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), nicméně ani z tohoto ustanovení nevyplývalo výslovně; podávalo se spíše z povahy věci. ‚Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů‘ ( o. z.). Zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit; jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz např. Knapp. V., Luby, Š. a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha 1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku (resp. zrušení či zúžení) SJM. Právní režim zániku SJM a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit. Proto se vypořádání SJM, zaniklého (resp. zrušeného či zúženého) před 1. lednem 2014, řídí stejným právním režimem jako jeho zánik, tedy č. (stejně viz Bohumil Dvořák: Dvě poznámky k intertemporalitě. Právní rozhledy 6/2014, mj. též s přihlédnutím k legitimnímu očekávání účastníků, dále Pavel Pražák: K výkladu přechodných ustanovení nového . Právní rozhledy 18/2014).“

V posuzované věci SJM zaniklo před 1. 1. 2014, a tedy při jeho vypořádání (a vypořádání vnosů) je nutné postupovat podle , , ve znění pozdějších předpisů. Jelikož odvolací soud postupoval při vypořádání SJM podle , , ve znění pozdějších předpisů, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání tedy není v této části přípustné.

Žalovaný dále uvádí, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka procesního práva, a to jaká jsou kritéria pro určení míry procesního úspěchu, resp. neúspěchu účastníka v řízení o vypořádání SJM.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1.2016, sp. zn. , dovodil, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je tak procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného důvodu o vypořádání společného jmění vůbec jednat, a znemožnil tak mimosoudní vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.“ Dovolací soud dále zdůrazňuje, že – zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí – takto nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. ).

Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně byla úspěšná přibližně ve ¾ svého požadavku, naproti tomu žalovaný v rozsahu ¼ a žalobkyni tak náleží podle poměrná část jí vzniklých, účelně vynaložených nákladů řízení, a to ve výši ½. V posuzované věci neshledává dovolací soud úvahu odvolacího soudu, zda a nakolik byla žalobkyně procesně úspěšnou v rámci řízení před soudem prvního stupně, jako zjevně nepřiměřenou. Dovolací soud poznamenává, že je rovněž nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaný svým postojem odmítl mimosoudní vypořádání a sám vyzval žalovanou k podání žaloby (č. l. 10).

Neobstojí námitka žalovaného, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřihlédl k rozdílu mezi výší vypořádacího podílu požadované žalobkyní a částky přiznané. Tento rozdíl se odráží ve vyjádření míry úspěchu a neúspěchu žalobkyně a byl odvolacím soudem zohledněn, přičemž ze shora uvedeného se podává, že výše tohoto rozdílu není jediným kritériem, na základě kterého je stanoven procesní úspěch účastníka v řízení o vypořádání SJM (v projednávané věci je nutné přihlédnout i k postoji žalovaného před začátkem řízení).

Důvodná není ani námitka žalovaného, že žalobkyni neměla být přiznána náhrada nákladů řízení podle , a to z důvodu změny žaloby ze strany žalobkyně, případně podle z důvodu částečného úspěchu ve věci. Odvolací soud neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné, na základě kterých by náhrada nákladů řízení neměla být žalobkyni podle přiznána. Takové důvody neshledává rovněž dovolací soud a není jím skutečnost, že žalobkyně žalobu měnila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. ). Rovněž kvantifikoval-li odvolací soud míru úspěchu a neúspěchu žalobkyně a podle poměrně rozdělil náhradu nákladů řízení, není důvodné nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (toto by byl správný postup pouze za situace úspěchu každého z účastníků co do ½ jeho požadavku).

Dovolatel rovněž namítá, že je-li v rámci řízení o vypořádání SJM spornou pouze výše ceny věci, měla by být jako tarifní hodnota vzata právě pouze ta část ceny, který je mezi účastníky sporná a mělo by být přihlíženo k výsledku tohoto sporu. Považuje takový postup za vhodnější než stanovení tarifní hodnoty z celé ceny věci, i když nemusí být v souladu s vyhláškou upravující odměnu za právní zastoupení, kterou však soud není vázán.

Výše náhrady nákladů řízení je stanovena na základě , advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a dovolací soud neshledává důvodné se při výpočtu náhrady nákladů řízení od této vyhlášky odchylovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. ). České republiky vázanost soudů při rozhodování podzákonnými právními předpisy nestanovuje, ale naopak soudům svěřuje oprávnění posoudit soulad normy nižší právní síly se zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Dospěje-li soud při tomto posouzení k závěru, že norma nižší právní síly je v rozporu se zákonem, pak ji nemůže při rozhodování konkrétní věci aplikovat. Tato norma i nadále zůstává platnou a účinnou součástí právního řádu České republiky, pouze v dané věci nebude použita (k tomu srov. např. Klíma, K. Komentář k ě a ě, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 494 - 495). V projednávané věci neshledává Nejvyšší soud , advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisu, v rozporu se zákonem. Tudíž tato norma byla správně aplikována a náhrada nákladů řízení stanovena v souladu s touto vyhláškou.

Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání tak není ani v této části přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle věty první odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. června 2016

Mgr. David Havlík

předseda senátu