Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1/2016

23 Cdo 1/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně HVFree s. r. o.,se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Bayerova 62, identifikační číslo osoby 01500317, zastoupené Mgr. Jaroslavem Baierem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 8, U libeňského pivovaru 1943/20, proti žalované LPN s. r. o.,se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1270/97, identifikační číslo osoby 29128641, zastoupené JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 36/31, o zaplacení částky 59.030 Kč s příslušenstvím,vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2015, č. j. -202, takto:

O d ů v o d n ě n í :(dle )

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. -169, ve znění opravného usnesení, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 59.030 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů státu na svědečném (bod II. výroku) a dále o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v části nároku na úhradu částky 2.900 Kč zamítá a ve zbývající části potvrzuje (první výrok). Současně rozhodl o povinnosti žalované uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení u prvního stupně (druhý výrok) a náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Dále uložil žalované a žalobkyni povinnost zaplatit státu náhradu nákladů na svědečném (čtvrtý a pátý výrok).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Uplatňuje důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení následující otázky: a) „Zda byla uzavřena smlouva o dílo tím, že nabídka na dodávku a montáž kamerového systému je zaslána na soukromou e-mailovou adresu jednatelky žalované společnosti a akceptace je odeslána z této soukromé e-mailové adresy a podepsána obyčejným elektronickým podpisem.“ b) „Zda je dána pasivní věcná legitimace žalované společnosti.“ c) Zda splňuje podmínky ve smyslu § 16 obchodního zákoníku osoba, která není zaměstnancem podnikatele, ale je zaměstnancem, příp. jednatelem jiného podnikatele sídlícího na stejné adrese provozovny podnikatele, pokud žalovaná nebyla přítomna při dodávce, montáži a předání díla a ani tuto jinou osobu k tomu nepověřila.“ d) „Zda osoba, která není zaměstnancem a ani v jiném vztahu k podnikateli a koná bez pověření podnikatele, odpovídá podle , , ve znění pozdějších právních předpisů.“ e) „Zda se jedná o řádné ukončení a předání díla ve smyslu obchodního zákoníku, pokud osoba přítomná v místě plnění, která není osobou oprávněnou jednat za podnikatele, zpřístupní objekt a poskytuje součinnost při montáži díla a vidí na počítači, že kamerový systém funguje.“ f) „Zda vzniká podnikateli v souvislosti s nevyžádaným plněním povinnost zaplatit cenu nebo vrátit takové plnění.“ g) „Zda je dána spoluodpovědnost žalobce, který postupuje nepečlivě a neodborně při jednání o uzavření smlouvy v souvislosti se zjišťováním právní subjektivity právnické osoby a osoby oprávněné za ni jednat.“

K otázce označené písm. a) /dále rozvedené v bodě III. dovolání/ dovolací soud uvádí, že v ní obsažené argumenty dovolatelky nezakládají přípustnost dovolání. Odkazuje-li dovolatelka k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se zaručeného elektronického podpisu u právních úkonů činěných elektronickými prostředky, přehlíží, že tento požadavek je stanoven dle § 40 odst. 3 obč. zák. pro písemné právní úkony. V projednávané věci však byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo dle § 536 a násl. obch. zák., pro kterou zákon nestanoví obligatorní písemnou formu a ani z obsahu spisu se nepodává, že by si požadavek písemné formy sjednali účastníci. Otázka, zda byl právní úkon „podepsán“, je proto pro věc zcela nerozhodná, neboť právní úkon nemusel být v písemné formě vůbec učiněn. Skutečnost, že došlo k řádnému přijetí nabídky smlouvy o dílo, vyplývá ze skutkových zjištění, tak jak jsou podrobně rozvedena v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Zpochybňuje-li dále dovolatelka tento závěr, dovolací soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V této části dovolání (dále pod bodem IV. dovolání) nejsou přiléhavé ani odkazy na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , neboť právní závěry uvedené v těchto rozhodnutích na věc dopadají pouze nepřímo, respektive rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu s nimi není v rozporu. První z citovaných rozhodnutí vychází z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle které nebyla-li identifikována konkrétní osoba, která učinila právní úkon, a kumulativně ani určeno konkrétní místo, kde byl učiněn, není možno bez dalšího aplikovat § 16 obch. zák. Tak tomu však dle skutkových zjištění soudu prvního stupně v projednávané věci není (srov. str. 10 odst. 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně), neboť není pochyb o identifikaci osoby či místu jednání. Ani závěry druhého citovaného rozhodnutí pro věc nejsou rozhodné, neboť toto vychází ze závěru, že při posuzování zákonného zastoupení podnikatele je třeba postavit najisto, zda jednající osoba byla podnikatelem pověřena určitou činností (§ 15 obch. zák.), popř. jednala v jeho provozovně (§ 16 obch. zák.), nikoli její oprávnění k jednání vyvozovat alternativně.

Tento rozpor však rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje, neboť odvolací soud se ztotožnil se stanoviskem soudu prvního stupně o tom, že jednání J. M. v provozovně žalované dle § 16 obch. zák. žalovanou zavazuje. Soud prvního stupně posoudil správně aplikaci § 16 obch. zák., když v návaznosti na skutková zjištění uvedl, že jednání jiné osoby ve smyslu citovaného zákonného ustanovení zavazuje podnikatele, jak je třeba z jeho textu dovodit, při současném splnění dvou podmínek. Předně musí k jednání dojít v provozovně podnikatele, k čemuž v daném případě došlo; další podmínkou je, že třetí osoba nemohla vědět, že jednající osoba není k jednání oprávněna. Rovněž tato podmínka splněna byla. Proto přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatelky se závěry odvolacího soudu o jednání podnikatele formulovaná otázkami ad b) až d).

Obdobně v otázce pod písm. e) /a dále bod V. dovolání/ vychází dovolatelka ze závěru, že dílo bylo předáno osobě, která není oprávněna jednat za podnikatele. Tento závěr však není – jak výše uvedeno – správný, neboť J. M. jednal jako zákonný zástupce žalované ve smyslu § 16 obch. zák.

Jestliže dovolatelka svými otázkami pod písmeny d), f), g) předestírá dovolacímu soudu k řešení otázky, jimiž se odvolací soud, dle samotné dovolatelky, vůbec nezabýval, pak je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu skutečně nebylo založeno. Sama dovolatelka ve své argumentaci tuto skutečnost připustila, jelikož odvolací soud dané otázky dle jejího mínění neřešil v důsledku toho, že učinil již zpočátku nesprávný právní závěr, s nímž dovolatelka nesouhlasí. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu však není dovolání přípustné podle 237 , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2016

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D

předseda senátu